Drak noci
Publikováno 06.12.2015 v 12:13 v kategorii Poezie, přečteno: 177x
Rád bych, aby mi tento blok sloužil k prezentování mé tvorby. Přemýšlel jsem, které z mých děl by bylo vhodné vložit sem na úvod a pak mi v mysli vytanula báseň o drakovi, kterou jsem napsal již před lety. Myslím, že ta bude pro začátek mé aktivity zde více než reprezentativní. Doufám, že se vám bude líbit.
Nikdy nic nezůstane tak, jako dříve,
když všemocný drak dští oheň a plive,
celý širý svět se třese strachem
když domy se stávají ničím, jen prachem.
Vždyť teď vládne on, sám nebeský pán
tento úděl mu byl od věků dán,
Přilétnout pod příkrovem noci,
Spálit, zničit, dostát své moci.
V měsíčním svitu se šupiny lesknou,
tam dole již zpívá lid píseň tesknou
nešťastné ženy loučí se s muži,
stařeny na hroby položí růži.
V příštím mžiku nadejde ta chvíle,
kdy spustí se k údolím, urazí míle,
Pak už jej nic a nikdo nezastaví,
dokud každý dům na uhel neroztaví.
Tak slétl k zemi v celé své kráse,
své sny si plnil, říci dá se.
ničil, škvařil a spaloval,
lidskou pýchu devastoval.
Brzy srazil k zemi již pátý dům,
byl sebevědomý, vždyť dokázal svůj um.
Člověk se přec draku nikdy nevyrovná,
to bude vždy bitva nesmírně nerovná.
On, Drak, velký, silný a s křídly
lidé pouze s malými holemi a tupými bidly.
Smál se jejich marné zarputilosti,
když louskal a drtil ty maličké kosti.
Náhle se však kdos před ním zjevil,
jako muž ze stříbra a oceli se jevil.
Toho drak nikdy předtím nespatřil,
Nejistě potáhl nozdrami a zavětřil.
Z toho muže už necítil zděšení ani strach,
Toto odvahy, kuráže a hněvu byl pach.
Drak se nervózně ošil a vyrazil mu vstříc,
Okolní vzduch nelítostným řevem plníc.
Však muž se jej jen tak nezalekl,
Drak odtušil, že asi v motlitbách poklekl.
On ty nechutné lidské zvyky znal
však jen sám sebe bohem nazýval.
Jen on sám mohl vše měnit,
své touhy a cíle naplnit.
Však teď si všiml onoho ocelového kněze,
v ruce držel svitek a předčítal své teze.
Náhle v bolestech zkroutil se všemocný drak
Skučel, vyl a dopadl na zem jak obyčejný slámy vak.
Tak neslavně skončil on, vlastník nesmírné moci,
dnes, poražen vírou člověka, zemřel drak noci.
tento úděl mu byl od věků dán,
Přilétnout pod příkrovem noci,
Spálit, zničit, dostát své moci.
V měsíčním svitu se šupiny lesknou,
tam dole již zpívá lid píseň tesknou
nešťastné ženy loučí se s muži,
stařeny na hroby položí růži.
V příštím mžiku nadejde ta chvíle,
kdy spustí se k údolím, urazí míle,
Pak už jej nic a nikdo nezastaví,
dokud každý dům na uhel neroztaví.
Tak slétl k zemi v celé své kráse,
své sny si plnil, říci dá se.
ničil, škvařil a spaloval,
lidskou pýchu devastoval.
Brzy srazil k zemi již pátý dům,
byl sebevědomý, vždyť dokázal svůj um.
Člověk se přec draku nikdy nevyrovná,
to bude vždy bitva nesmírně nerovná.
On, Drak, velký, silný a s křídly
lidé pouze s malými holemi a tupými bidly.
Smál se jejich marné zarputilosti,
když louskal a drtil ty maličké kosti.
Náhle se však kdos před ním zjevil,
jako muž ze stříbra a oceli se jevil.
Toho drak nikdy předtím nespatřil,
Nejistě potáhl nozdrami a zavětřil.
Z toho muže už necítil zděšení ani strach,
Toto odvahy, kuráže a hněvu byl pach.
Drak se nervózně ošil a vyrazil mu vstříc,
Okolní vzduch nelítostným řevem plníc.
Však muž se jej jen tak nezalekl,
Drak odtušil, že asi v motlitbách poklekl.
On ty nechutné lidské zvyky znal
však jen sám sebe bohem nazýval.
Jen on sám mohl vše měnit,
své touhy a cíle naplnit.
Však teď si všiml onoho ocelového kněze,
v ruce držel svitek a předčítal své teze.
Náhle v bolestech zkroutil se všemocný drak
Skučel, vyl a dopadl na zem jak obyčejný slámy vak.
Tak neslavně skončil on, vlastník nesmírné moci,
dnes, poražen vírou člověka, zemřel drak noci.
Komentáře
Celkem 0 komentářů