Eternity - Část třetí

Ráno mne probudilo štěbetání ptactva. Promnul jsem si oči a rozespale se kolem sebe rozhlédnul, abych se ujistil, že se mi to vše jen nezdálo. Opravdu jsem se v noci dostal do věže a onen zdrojový přístroj i nyní vesele poblikával. Přivřel jsem ještě na pár momentů oči a zaposlouchal se do ranního ruchu přírody. Stále se mi to jevilo neskutečně. Podařilo se mi vypátrat zdroj signálu a dokonce se mi podařilo připojit k němu svůj přístroj předků. Včerejší noci jsem se pořádně obul do zkoumání dat skrytých v mém přístroji, ale poté, co jsem se prokousal několika různými obrazy, jsem zjistil, že pokud se budu chtít dozvědět víc, budu muset prolomit obranné systémy mého zařízení. Ta mašina po mě chtěla přihlašovací jméno a heslo!

Jak to mám u všech předků vědět? Já ani netušil, komu můj přístroj kdysi dávno patřil. Dokonce jsem ani nechápal, jak okázal fungovat po tolika letech. Bylo toho tolik, o čem jsem neměl ani potuchy… Copak já vím, jaké přihlašovací údaje používal můj pra-prapradědeček nebo kdo? Odmítnul jsem se však vzdát. Vesnický hvězdopravec mi kdysi vyprávěl o tom, že naše myšlenky si uchovávají vzpomínky našich předků a že za správných okolností a s pomocí meditace bychom měli být schopni dosáhnout na naše minulé životy. Tato myšlenka určitě stála za zvážení. Než se však do takové meditace pustím, musím se řádně posilnit, neboť jsem díky svému vzrušení zcela zapomněl na jídlo.

Rozhodnul jsem se tedy sešplhat po schodech dolů a zjistit, jestli se v lese dá nalézt něco dobrého k snědku. Své železné zásoby sušeného masa bych si raději nechal na horší časy. Pokud mi les poskytne potřebné živiny, na své domácky upravované jídlo nesáhnu. Ještě jednou jsem se tedy porozhlédnul po místnosti, přejel jsem pohledem po všech poblikávajících přístrojích a odolal nutkání zapnout znovu svůj přístroj a zamířil jsem po železné konstrukci zpět na pevnou půdu matičky země.

Neustále jsem však zvažoval o možnostech mého přístroje. Podařilo se mi otevřít nějaký úvodní obrázek, který sám sebe nazýval domovskou stránkou a jejíž název začínal na písmenko g. Dokonce se mi podařilo otevřít i nějakou směsici latinských písmen, která se vepisovala na řádek uprostřed domovské stránky ve chvíli, kdy jsem se jednotlivých písmenek dotknul. To mne velice potěšilo. Vesnický kněz Matěj mne učil latinskou abecedu, neboť jsem byl horlivý se naučit se svým přístrojem, který mi matka předala, když mi bylo sedm. Nyní to vypadalo, že znalost přihlašovacích údajů a latinských písmen bude vše, co budu potřebovat pro pochopení přístrojů tam nahoře ve věži. Nemohl jsem skrýt své nadšení, a tak jsem se celou cestu na zem usmíval. Po snídani si trochu zamedituji a do večera budu mít rozlousknuté i heslo.

Možná by bylo bezva, kdybych svůj přístroj nějak pojmenoval. Aby se odlišil od těch ostatních nahoře ve věži. No ano… To je nápad! Proč mne to nenapadlo nikdy dřív? Celých těch deset let jsem ho již měl ve svém vlastnictví, a nijak jsem jej nepojmenoval. Vždycky to byl pouze přístroj…

Ovšemže, si ode mne a od mých přátel v průběhu času vysloužil různé přezdívky, ať už srandovní, nebo vymyšlené v záchvatech zlosti, když už se zdálo, že přestal fungovat a konečně dosloužil. Jenže tyto přezdívky nenaplňovaly onen obrovitý význam, který jsem nyní na svůj přístroj naložil a s jehož rozřešením jsem se hodlal vrátit do své vesnice jako velevážený starosta. Ne, bude to chtít něco vznešeného, originálního a vážného. Zároveň jsem však chtěl, aby to jméno znělo a mělo šmrnc. V mysli mi vytanula vzpomínka z předešlé noci. Eternity. Bezdrátová síť Eternity… To je ono!

Z poslední železné tyče jsem seskočil a dopadl rovnou do trávy rostoucí u základů konstrukce. Pak jsem z kapsy vytáhnul svůj přístroj a usmál se na něj. Už má dokonce i jméno.