Hloubání nad sklenkou

Když mi Johny tvrdil, že se kvůli tý blbý tvářičce budu táhnout přes půlku tý zatracený prérie, nevěřil jsem mu ani nos mezi vočima. No a tady tu teď sedím. Stovky mil v patách a nenašel jsem jediný smítko, jedinej důkaz, který by mi naznačoval, že se Johny mejlil a já ne. Všechno to bylo k ničemu. Když si snažím vybavit její hlas, nic nepříchází. Vše se ztratilo ve větru travnatých moří a to, co mohlo zůstat, to zase zhltnul výmaz paměti v poslední nálevně. Má paměť byla děravá, jako kdyby ji prostřílel párek šílenejch rudochů. Ještě jsem si vzpomínal na její tvář. Zlatovláska s modrýma očima hlubšíma než oceán, které volaly touhou a které mě vždycky dokázaly vzpružit i z té nejpekelnější vopice. Dva tedjny. Dva zatracený tejdny jsme se spolu trmáceli na tom vozíku z Oklahoma City a byly to ty dva zatraceně nejlepší tejdny mýho jinak nanicovatýho života. Když ji pak unesla banda Barryho Bricketta, nastřílel jsem do dostavníku čtyři pořádný kousky olova. Chtěl jsem jít za ní, táhlo mě to do prérie jako nikdy. Onen osudovej šok, kdy člověk přijde o něco, co miluje… To se vám zapíše do hlavy stejně silně jako kulka. Johny mi říkal, ať tu holku pošlu do háje, že mi za to nestojí. Plivnul jsem Johnymu do ksichtu a vydal jsem se sám napříč prérií. Na sever. Banda Barryho Bricketta táhnula na sever a má milá s nimi. Svýho koně jsem uštval k smrti hned následující den. Potom, co jsem ho hnal celou noc, z něj stejně moc nezbylo. Tři další dny jsem strávil sám na široširý prérii a provázelo mě jen vytí kojotů, kteří větřili mé maso a mou slabost.

Když jsem pak po třech dnech uviděl ranč Mary Wilsonový, poděkoval jsem bohu a opět jsem v něj začal věřit. Kojoti už mě neštvali. Netrápila mě ani žízeň, potom, co jsem vychlemtal snad polovinu kádě. Teď mě zas hnal dál můj žal. Rozloučil jsem se s Mary a vyjel jsem na poctivým valachovi, kterého jsem si odmakal dvěma dny ještě poctivějších nucených prací. Nebyl to žádnej mladík. Ten nejslabší kus z Wilsonovic stáda, ale mě to stačilo. Zvláštní bylo, že se Brickett ranči vyhnul širokým obloukem. Pak mi to ale došlo. Jejich stopa vychladla, ale já Bricketta znal, a věděl jsem, kde v lesích bude mít svý doupě. Nechvalně proslulej Robinsův kopec byl jejich rejdištěm už od dob, kdy jsem crkal matčino mlíko po stole u rendlíku. Když jsem se tam však dostal, zjistil jsem cosi divnýho. Na desítky mil byl Robinsův kopec jedinou zalesněnou oblastí široko daleko. Bylo to doupě tý nejhorší lůzy z okolí. Jak jsem se tam tak pomalu připlížil, zjistil jsem, že na Robinsově kopci došlo k rvačce. A kdyby jen k obyčejný rvačce nebo přestřelce. Dobrá půlka těch chlapů se tam válela mrtvá po zemi. Zdálo se, že Barry Brickett se nepohodnul se svojí partou a snažil se prostřílet si cestu skrz. Moc mu to ale nepomohlo, neboť jeho zkrvavenou mrtvolu jsem našel kousek od hlavního táborovýho ohně, kompletně oholenou o všecko cenný.

A po mojí milé nikde ani stopy. To mi značně komplikovalo situaci. Bez povědomí o novém hlavním parchantovi z jejich sebranky jsem mohl udělat jen jedinou věc. Vydat se po jejich stopách a doufat, že jejich notorická pověst je brzy předežene i v nových lovištích.

Tehdy jsem v jedný polovypálený hospodě narazil na týpka jménem Rezavý Lou. Byl to Irčan a uměl hrát na bendžo. Což jsem se dost divil. Celej život jsem byl na pochybách, jestli se Irčani umí aspoň vymočit. Nicméně přesvědčil jsem se, že umí solidně krást, neboť jsem neznal jiný způsob, jak by Irčan mohl přijít k bendžu, než že by odprásknul nějakýho Mexikánce.

S Rezavým Lou se můj život stával postupně čím dál vymazanější. Už si nepamatuji, co jsem dělal včera. O všecko se staral Lou. Jeho bendžo nám bylo vstupenkou do každýho salónu a vydělalo nám na jídlo a chlast zdarma. Už to budou čtyři měsíce, co jsem ztratil stopu bývalýho Brickettova gangu. Konec roku byl na spadnutí a já si pomalu nepamatuju tvářičku, kvůli který všecko tohle začalo. Zavrtěl jsem hlavou a znechuceně do sebe kopl další panák.