Hon

Žánr - libovolný
Slova - Poutník, diplomat, korejský, hon, kat

Měsíc v úplňku mi udával směr a jeho záře posilovala mé tempo. Strhující síla únavy mi však bránila dosáhnout nejvyšší potřebné rychlosti. Dlouhý šat se mi zasekával o neviditelné trny a ostny, které na mne číhaly v ponurém lesním podrostu. Kromě měsíčního svitu, který tajemně halil okolní krajinu do stříbřité mlhy, zde nebyl jiný zdroj světla. Zem pod mýma nohama tak stále zůstávala plná skrytých nástrah a já neměl jistou nohu. Všude mohl číhat skrytý drn, za každým stromem se mohla skrývat dlouhá, krutá větev připravená mi nemilosrdně podetnout nohy. Nevěděl jsem, kam ani pořádně mířím. Jediným navigačním nástrojem mi zůstával mírumilovný svit měsíce, tak silně kontrastující s mou vybičovanou náladou a smrtící únavou.

Připadal jsem si jak štvané zvíře. A hon, jehož hlavní trofejí jsem byl já sám, byl mým ortelem smrti. Pokud jsem měl mít nějakou šanci na přežití, musel jsem v co nejbližší době překročit hranice. Jenže v těchhle zatracených končinách si člověk nikdy nemohl být jistý, v které říši se vlastně nachází. V patách jsem měl yuanské vojáky a koryjská hranice už musela být velmi blízko. Cítil jsem to v kostech, byl jsem si jist, že mne můj domov volá k sobě jako nějakou dávno ztracenou lásku. Kolik to bylo let? Osm? Devět? Nedokázal jsem to odhadnout. Osm či devět let jsem působil jako koryjský velvyslanec na dvoře dračího císaře. Než se proti mně spiknuli ti proklatí ministři a jednoho dne ke mně v noci zavítala nepříjemná návštěva. Stačilo pár ošklivých dekretů a z veleváženého diplomata jsem se stal štvancem prchajícím před rukou krvelačného kata.

Zlatavé šperky a honosné šaty okamžitě vystřídalo prosté sukno a titul před jménem mi nyní byl na dvě věci. Ani jsem se neopovažoval domýšlet si, jaký dopad to bude mít na naše národní vztahy. Království Koryo a Yuanská dračí říše už tak měli dost napjaté vztahy a v případě války by má domovina neměla žádnou šanci proti mongolské krvi v čele masivních hord tak početné říše. Yuan odvozoval svůj původ od velkého Čingischána.

Ať se jdou bodnout. Pokud nedokážu varovat krále včas o hrozícím nebezpečí, bude mongolská krev vládnout i na našem dvoře. A to se nesmí stát. Konečně se mi podařilo dostat na slušnou stezku vedoucí skrz rozložité stromy a mé nohy si tak konečně mohly oddechnout od bodavých šlahounů zdejších křovin. I přes veškerou únavu se mi podařilo ještě trošku zrychlit, musel jsem využít příjemného terénu, abych nabral ještě větší náskok. Kde však bývají stezky, tam bývají i osady. Brzy mne mé nohy dovedly k malému stavení, které zde sloužilo jako krčma a noclehárna pro náhodné cestující a obchodníky. Musel jsem zjistit, v které zemi se nyní nacházím. Rozhodl jsem se proto navštívit krčmu a zjistit více informací o své aktuální poloze. Snad tam narazím na nějakého dobrotivého poutníka, který by mne dokázal nasměrovat, kudy se vydat dál.

Dveře do budovy byly zasunuté. Než jsem však chytnul za okraj, abych je otevřel, na okamžik jsem zadržel dech a bez hnutí jsem se zaposlouchal. Uvnitř kdosi hovořil. A k mému nemalému smutku, nemluvil korejsky. Měl jsem možnost riskovat? Dokázal by mne tam někdo poznat? Pochyboval jsem. Byl jsem diplomat, takže mé znalosti zdejšího jazyka byly na skvělé úrovni. Mohli mne považovat pouze za nějakého farmáře, který se sem zatoulal z daleka. S mým aktuálním ošacením by nebyl problém se vydávat za nějakého nuzáka. Pokrčil jsem rameny a zatáhnul za dveře. Neměl jsem co ztratit. Risk nebyl příliš vysoký.

Už první pohled dovnitř mi však prozradil, jak hrozivě jsem se zmýlil. Zvuk otvíraných dveří přilákal pozornost lidí uvnitř. Bylo tam asi pět yuanských vojáků. Jakmile spatřili mou tvář, vyvalili oči a začali si na mne ukazovat. Veškeré mé naděje pohasly jako sfouknutá svíčka. Tasil jsem meč a s povzdechem jsem vyrazil pozdravit smrt.