Jemný vánek

Neonové krajnice jasně zářily do okolní noci a já si poprvé za dlouhou dobu připadala, jako bych byla na světě sama. Už to byly věky, co jsem se jako dítě proháněla po kapské louce. Nikdy bych nevěřila, jak snadno jde o onen pocit svobody přijít. Člověk si najde práci a život mu skončí, dřív než by si přál. Bylo toho tolik, co jsem ještě chtěla vyzkoušet, ale na to vše bude čas. Podívat se na digitální vodopády na Aljašce, které doposud zůstávaly největší holografickou projekcí na světě. No věřili byste tomu? Má prababička tvrdívala, že na Aljašce rostl sníh. Ona bílá věc, která kdysi halila naše póly. Přišlo mi to nesmírně srandovní. Měla jsem problém vybavit si onu sněhobílou krajinu, kdy vše bylo pokryto krásnou vrstvou čisté běli. Teprve, když mi babička pustila projekci, docenila jsem, že ona krása byla ještě úžasnější, než jak jsem si ji já představovala. Ale na sníh se dnes nevzpomínalo v dobrém. Před dvěma sty lety roztály poslední ledovce a velkolepá města jako Hong Kong, Singapur či New York šly podvodu. Lidstvo se adaptovalo a obrovské masy páry, které stoupaly do oblak, v konečném důsledku zastavily globální oteplování.

Ale to nebylo tím, nač jsem teď chtěla myslet. Konečně jsem dostala takový typ mise, po které jsem vždy toužila. Neonová krajnice mi osvětlovala bezpečnou zónu a já se tak nemusela obávat, že bych spadla ze silnice na zem. Vozovka byla vybudována deset metrů nad zemí a rozhodně nebyla určená pro chodce. V této části států však stejně už pár desítek let nikdo neprojížděl. Tedy samozřejmě až na jednoho chlapa, se kterým jsem se tu měla střetnout.

To mne ale nechávalo chladnou. Alespoň pro tuto chvíli. Vznášedlo jsem nechala dávno za sebou a nyní jsem byla sama a byla jsem svobodná… tak jako za mlada. Ten úchvatný pocit mne osvobozoval přesně v místech, kde mne práce táhnula dolů k zemi. Bylo až neuvěřitelné, jak se mi mé tělo odvděčilo, když jsem jej konečně byla schopná vytáhnout mimo město od všeho toho shonu, stresu, od všech těch displejů a modrých barviček. Brýle jsem nechala ve vznášedle a mé oči nyní relaxovaly obnažené v příjemné temnotě. Skutečně nic kromě silnice zde nevydávalo protivné světélkování. Bylo to neobvykle uklidňující, přišlo mi, že takový klid nepanuje ani u mne v pokoji, když vypnu světla a jdu spát. Ale však co to říkám, ovšemže zde panoval větší klid než tam. Tady na mne dýchala příroda a vše to bylo tak nějak romantičtější. Tvář mi ovíval jemný vánek, jev, který již ve městě dávno nespatříš. Jev, který mi napovídal, jaké to muselo být ještě tak před sto lety, když lidé žili na normálním, nesterilizovaném vzduchu.

Z mých slastných, svobodomyšlenkářských úvah mne dostal až nenadálý pohyb, který jsem zaznamenala koutkem oka u krajnice. Než jsem se nadála, bylo to pryč. Ale rozhodně to muselo být něco většího, pokud jsem to spatřila i bez brýlí. Ihned jsem zalitovala, že jsem si je nezvala, neboť ty by mi v momentální situaci díky svým rozličným funkcím pomohly. Pokud bych přepnula do nočního režimu, viděla bych přesně, kde ona bytost je a co zrovna dělá. Takto jsem byla odkázána sama na sebe a příliš mi to nevyhovovalo, abych pravdu řekla. Náhle jsem zvážněla. Lidé se odsud neodstěhovali jen tak z rozmaru. Kdysi se tu stala tovární nehoda v jedné genetické laboratoři a do světa bylo tehdy vypuštěno opravdu mnoho roztodivných tvorů. Doufala jsem, že jsem právě narazila na jednoho z těch méně nebezpečných.

Po chvilce pozorování tmy jsem si uvědomila, že čím déle takto koukám do tmy, tím lépe jsem viděla. Zaradovala jsem se a ihned zaostřila do prostoru, kde se v temnotě těsně za viditelným polem schovávala ona věc. Ukázalo se, že hned vedle modře neonové krajnice byla skála, na které stálo cosi, co zoufale kňučelo. To, že onen tvor vydával nějaké zvuky, jsem si z počátku vůbec neuvědomila, neboť to bylo na velmi nízké frekvenční úrovni a já byla ohluchlá z města. Učinila jsem k tomu pár váhavých kroků, a tvor se rozběhnul přímo ke mně. Byl to jeden ze zdejších mutantů, ale byl neuvěřitelně roztomilý. Ukázalo se, že se jedná o koně se psím tělem. Nebo o psa s koňskou hlavou? Nemám tušení. Nicméně když ve mně nerozpoznal nebezpečí, rozběhl se mým směrem a málem mi skočil přímo do náruče. Podrbala jsem jej na hřívě a tvor radostně zahýkal. Usmála jsem se. Do mého setkání s poslem zbývaly dvě hodiny, a tak jsem si řekla, že to je vlastně výhra. Získala jsem na ony dvě hodiny příjemnou společnost a ani jsem za ni nemusela nic platit. A to se v dnešní době cení…