Nevěřící Matouš - Část druhá

Matouš toho dne spal pod krásně naducanou duchnou plnou husích pér a probudil se, až když jej ranní světlo rošťácky pošimralo na bradě. Matouš nelenil a seběhnul do nižšího patra, kde právě jeho maminka servírovala nadýchanou, bachratou vánočku, spletenou z toho nejlahodnějšího těsta tak, jak to vskutku umí jen naše maminky.

„ Matouši!“ zpozorněla jeho nevlastní sestřička Anežka, sotva jej spatřila, „ Kde jsi byl celé dopoledne? Na cestě před domem se udělalo kluziště. Pantáta Arnošt nám půjčil pár prken z hradní stodoly, a my zrovinka soutěžíme, kdo to sjede co nejrychleji až dolů, k hradnímu příkopu.“

Anežka byla krásné dítě, a na rozdíl od Matouše měla zlaté kadeře po mamince, urozené paní Janě z Levhartic. Paní Jana se pro letošní rok nespokojila s prací služebných, rozhodla se přiložit ruku k dílu a přispět svým umem do vínku ke vskutku královské vánoční hostině.

Matouš tedy do sebe ve spěchu naládoval snídani, hodil na sebe svrchník, nasadil si čepici s krásně chlupatou podšívkou a vyběhl spolu s Anežkou na ulici. A skutečně tomu bylo tak, jak sestřička povídala. Svažující se cesta z kočičích hlav, která vedla od Matoušova domu v hradním komplexu, až dolů, k bráně a pak dál z kopce směrem k podhradí, byla celá zamrzlá a kluzká. Dole u brány se právě z dřevěného prkna kdosi zvedal a druhá postavička mu podávala pomocnou ruku. Matouš v nich poznával dva své přátele. Stojící postava byla Mařenka, dceruška pana purkmistra a chlapec zvedající se z prkna byl sám princ Zikmund, věčně zachmuřený mládenec bez špetky citu pro srandu, který si s ostatními hrál spíš jen z nudy. Opodál postávali dva strážní s českými lvi na hrudi, kteří měli zabezpečit bezpečí panského potomstva.

„ Matouši!“ zavolala Mařenka, když je spatřila a rozběhla se do kopce podél uježděné skluzavky. Morous Zikmund tiše pochodoval i s prknem za ní.

Matouš pozdravil oba dva své kamarády a ohlídnul se kolem a kolem. Chyběl tu jeden člověk. Ať se Matouš díval kamkoliv, nikde nespatřil Jitku, tajnou dívku jeho snů. Jitka byla normálně nepřehlédnutelná, měla zářivě blonďatý drdol a krásný úsměv.

„ Hledáš Jitku?“ otázal se Zikmund a ukázal směrem do panského hájku, který si čeští králové vypěstovali u hradu, „ Šla do háje. A pochybuji, že by se vrátila,“

V Matoušovi zatrnulo.

„ Proč si to myslíte, princi?“ otázal se mladého prince z Lucemburku.

Zikmund pokrčil rameny, ale vzápětí odpověděl: „ Vyslal jsem ji na dalekou výpravu do samotného srdce hvozdu. Musí mi donést léčivou vodu pro mého otce krále, a bez ní ať se již nevrací. Jenže královský háj se přes noc proměnil v zapovězený les a nikdo se odtamtud ještě nedostal zpět živý,“

V Matoušovi zatrnulo podruhé.

„ Pan král je nemocný?“ zhrozil se. Dobrotivý pan král Karel už byl velmi stár, a toto třeskuté počasí mu již nedělalo moc dobře na kosti. Mařenka místo odpovědi pokývala smutně hlavou na souhlas.

„ Už je to tak,“ přikývnul vážně Zikmund, „ A proto jsem vyslal Jitku do Zapovězeného lesa, aby tam hledala tajemný pramen věčného zdraví. Můj bratr Václav nebyl schopný do nynějška sehnat otci pomoc. Předevčírem znovu odjel na hrad Žebrák, aby tam oslavil nový advent. Jitka se rozhodla jít sama. Nechť tedy ukáže, co v ní je, řekl jsem si, a vyslal jsem ji tam samotnou,“

Matouš si poklepal prstem o spánek. „ A jste při smyslech, princi?“

„ Ovšem že jsem,“ zvedl Zikmund obočí, aby tak dal najevo údiv nad Matoušovým názorem.

„ Můj princi! Má urozená paní! Má sestřičko!“ obrátil se Matouš k ostatním, „ Na co čekáte? Jitka je tam někde sama. Musíme ji zachránit!“

Hlouček čtyř malých dětí se zadíval směrem ke královskému háji a pak se jako jeden všichni rozběhli směrem do nitra tohoto začarovaného hvozdu.