Nevěřící Matouš - Část první

Vánoce jsou kouzelným časem, kdy se dějí zázraky po celém světě, vousatí lidé létají za noci po obloze se spřežením tažným soby a malé dětičky dostávají svatozář. Vánoce jsou svátkem, který každý z nás tráví v rodinném kruhu a kdy si každý užívá talíř plný cukroví, úžasné dárky a krásně nazdobený stromeček. Ke každým vánocům pak také patří kouzelný příběh a každé vánoce jsou svým způsobem jedinečné.

Rád bych vám zde také povyprávěl jeden vánoční příběh. Nebyl bych to ale já, pokud bych si tento příběh neupravil k obrazu svému. Nemějte ale obavy. Budou zde kouzla a bude zde sníh. Co tu však bude chybět? No přeci ten americký Santa Klaus, který poslední dobou vyrostl v příliš silného konkurenta malému Ježíškovi a hrozí, že poamerikanizuje naše staré dobré vánoce. Tato pohádka bude proto typicky česká, ale bude zde několik prvků mému stylu vlastních. Pojďme si proto povyprávět o nevěřícím Matoušovi.

Nevěřící Matouš pochází z dobře situované pražské rodiny. Jeho rod vlastní pořádný kus půdy kdesi na jihu Českých zemí a všichni Matoušovi příbuzní se honosí jménem Smrk z Dubé. Matouš je však v tomto ohledu speciální. Tak jako všechny ostatní dětičky z vánočních pohádek je i on adoptovaným synkem bez minulosti. Čím je však Matouš výjimečný, je jeho postoj, přístup, který ve své zvláštní situaci dokázal zaujmout. Matouš není smutný sirotek, který rozdává své dobré mravy a pomocnou ruku na všechny strany. To by bylo příliš klasické. Matouš se totiž se svým životem rozhodl poprat a hrdě o sobě hlásí, že se stane zakladatelem úplně nového rodu. Jeho adoptivní příbuzní z rodu Smrků z Dubé mu to však ani zdaleka nebaští.

Matouš touží ve svém životě dosáhnout jediné věci. Získat povolení honosit se úplným jménem pan rytíř Matouš Borový z Dubé, hrabě z Nemanic a Bezpolnic. Pak určitě získá vážnost a uznání svých adoptivních rodičů, kteří se doposud jen mile usmívali pokaždé, když Matouše slyšeli vykřikovat hesla jako Boroví rytíři, do boje!, zatímco Matouš utíkal kolem krbu, máchal na všechny strany dřevěným mečíkem a rozkazoval svojí smyšlené armádě. Matouš byl už od mládí filuta. Pokaždé dokázal vyloudit z kuchyně nějaký ten koláček a vždycky se dostal k těm nejlepším hračkám. Rodiče se snažili umravňovat toho rošťáka, kde se dalo, ale Matouš si nic nenechal vymluvit.

My se k Matoušovi dostáváme jednoho krásného prasincového dne, kdy sněžilo tak hustě, že ani starý pan král Karel, čtvrtý toho jména, nebyl schopný vyjít na balkónek a obdivovat své Nové město pražské. Všichni se toho dne tisknuli zachumlaní u krbu, a kdo krb neměl, ten měl smůlu a mrznul ve vepříně. Ti, kdož si nemohli dovolit ani ten luxus v podobě vyhřívaného prasečího těla, ti hledali přístřeší v kostele, kde dobrotivý pan farář výjimečně vyhlásil den otevřených dveří a mrznul tam spolu s těmi nebožáky.

Na Starém náměstí rostly trhovcům rampouchy od nosu, ale ti dobří obchodníci byli odhodlaní vydržet až do dne svatého Silvestra a proto se pak za svou vytrvalost v poslední den trhů nebáli dosyta posilnit lahodnou medovinou. Venku však i přes tyto kruté mrazy bylo živo. Banda prcků a mrňousků z královského podhradí se chopila příležitosti a začala okupovat hlavní příjezdovou cestu do hradu, kde s díky mrazivé noci urodila poctivá skluzavka.