Nevěřící Matouš - Část třetí

Uvnitř temného lesíka nebyla o nic menší zima, ale už tu nebylo tolik sněhu, jelikož padající vločky neprošly skrz hustou clonu borového jehličí. Všechno se tu najednou zdálo o dost temnější, a děti měly brzy pocit, že se za nimi zpáteční cesta ven neprodyšně uzavřela. Jak jich jejich kroky vedly stále do hustšího lesa, dívky začaly dostávat stále větší strach.

Náhle kdesi za sebou zaslechli vzdálený křik. Strážní s českými lvi na hrudi se je vydali hledat do hájku. Matouš vzdychnul.

„ Já mám strach,“ písknula malá Anežka.

„ Neblbni, ségra. To jsou jenom ti Zikmundovi kumpáni. Nikam se přeci bez našeho pána prince nehnou,“ ohradil se vůči své nevlastní sestřičce Matouš nevrle.

Nechápal, proč jsou z toho všeho ostatní tak vyjukaní. Pro něj to byla příležitost pochlapit se, a pokud to jen půjde, zachránit princovi ten jeho královský zadek, aby mohl všem konečně dokázat, že si zaslouží svůj vlastní rod. Princ Zikmund jen cosi zasyčel, ale jinak se vůči Matoušovi nijak neohradil. A to bylo dobře, neboť Matouš byl zrovna v ráži. Měl kuráže na rozdávání a nebál by si to v případě nejvyšší potřeby rozdat i se samotným princem. Netrvalo to dlouho a hukot pánů strážných se ozval znovu.

„ Zdálo se mi to, nebo jsem slyšela zavýt vlka?“ vydechla Mařenka vystrašeně poté, co zapojila kus svojí fantazie a zaměnila strážného volání za vytí nebezpečné šelmy.

„ To se ti zdálo,“ zamumlal si princ z Lucemburku spíše pro sebe.

„ Kde by se tu vzal vlk, prosím tě?“ otočil se na Mařenku Matouš, ale pak mu došlo, že holky ono vystrašení jen předstírají, aby snadněji zapadly do toho svého příběhu o fontáně věčného zdraví či co si to ten Zikmund vlastně vymyslel. Matouš jen zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě.

V háji bylo několik zamrzlých jezírek, a když dorazili k prvnímu z nich, zjistili, že po Jitce zde není ani stopy.

„ Navrhnul bych rozbít zde válečný tábor…“ započal svou řeč Zikmund, jenže pak změnil názor a dořekl jen: „ Ale máme zde dámy, takže ten tábor asi moc válečný nebude,“

„ Tábor?“ zhrozil se Matouš „ Však jsme na cestě sotva pět minut!“ za tuhle větu si však vysloužil pouze nevěřícné kroucení hlavou ze strany obou urozených dam.

„ No dobrá,“ přikývnul otráveně Matouš, „ Rozbijte si, co chcete, ale nezdržujte. Jitka je pořád tam kdesi v lese,“

Všichni tři uspokojeně přikývnuli a Zikmund začal předstírat, že provádí po okolní pěšině průzkum a zabezpečuje tak tábor před všemi nebezpečími. Matouš by se takovými věcmi nezdržoval. Prostě jej to táhlo za krásnou Jitkou.

„ Naše urozené dámy by měly zůstat zde, aby byly v bezpečí před nástrahami lesa,“ prohlásil Zikmund strnule, jako by ze sebe ty slova musel soukat.

„ Jasně. A hlavně pozor na vlky,“ utrousil ironicky Matouš.

„ No vidíš,“ zamyslel se Zikmund.

Matouš se jen chytil za hlavu. Princ jej vzal vážně! Matouš se neovládnul, otočil se na patě a nakráčel si to přímo do lesa, a rovnou pryč ze stezky. Stejně je to celé zbytečné. Žádná kouzelná živá voda či co přeci existovat nemůže. To je proti vší příčetnosti. Chvíli za sebou ještě slyšel Zikmund a holky, jak probírali jakési záležitosti ohledně jejich smyšleného tábora, a po chvíli za sebou konečně uslyšel čísi kroky.

Když se k Matoušovi připojil pouze Zikmund, podivil se Matouš, kamže se poděly dívky. Princ mu vysvětlit, že tato výprava pro urozené dámy začal být příliš nebezpečná, a proto se rozhodly zůstat v táboře.

„ Takže teď veškerá dřina zůstala na nás,“ zavrčel Zikmund nespokojeně.

Matoušovi naopak tato situace perfektně vyhovovala. Konečně přeci mohl poměřit své síly s Lucemburkem.

„ Kdo bude dřív u dalšího jezírka, ten smí políbit Jitku na tvář, až ji zachráníme,“ vykřikl z ničeho nic na zamyšleného Zikmunda a rozběhl se, než vůbec stihnul zaskočený princ jakkoliv zareagovat.

„ A nezáleží to spíš na Jitce?“ slyšel za sebou princův hlas, ale nevěnoval mu pozornost. Nyní se před ním tyčily mohutné kmeny začarovaného lesa. Když tak nad tím přemýšlel, ona představivost nebyla zase tak špatná věc. Svět pak vypadal daleko větší. A Matoušovi se běželo lépe s představou, že je urozený rytíř hledající svou milou, tak jak o tom zpívali bardové u dvora. Rozhodně to v jeho hlavě působilo vznešeněji, než když takto co nejrychleji klopýtal na svých malých nožkách a doufal, že nalezne Jitku, o které neměl ani potuchy, kde ji všude v tom seschlém křoví hledat. Od pusy mu stoupala pára, ale alespoň se během pěkně rozehřál. Už mu nebyla zima. Pohlédnul na nebesa, z nichž stále padaly jemné sněhové vločky, a usmál se. Pak se opět rozběhl a dal do toho všechnu svou sílu. Zikmunda nechal daleko vzadu za sebou.

Mohl takto sám běžet asi pět minut, když doběhnul k novému jezírku. Jeho voda byla celá pokryta ledovou krustou a k Matoušovu zděšení přímo uprostřed jezírka postávala Jitka v celé své dětské kráse.

„ Jitko!“ vykřiknul a zamával, kdyby si jej náhodou ve vší té běli snad nevšimla.

Jitka se otočila a kdy spatřila Matouše, vykulila oči a ruce jí překvapeně vyskočily k ústům.

„ Co tu děláš, Matouši?“ otázala se vysokým hláskem.

„ To bych se rád zeptal já tebe,“ osočil se Matouš, „ Copak ses zbláznila? Co děláš na tom ledu? Pojď honem zpátky!“

„ Já nemůžu. Musím Zikmundovi donést živou vodu pro pana krále, jinak umře,“ pravila smutně.

Matouš zavrtěl hlavou. Copak je opravdu tak hloupá, že si na tu hru hraje i v téhle situaci? Očividně ano. Matouš se tiše pomodlil k pánubohu a skočil na led jezera taky. Nejprve nervózně zavrávoral, ale jakmile si jeho tělo uvědomilo, že onen led je pevnější, než se zdá, nabyl opět rovnováhy i sebevědomí. Pomalu postupoval krok za korkem a blížil se k Jitce, která kývala hlavou, jak přelétávala pohledem od Matouše k ledové krustě a zpátky.

„ Myslím, že bys sem neměl chodit za mnou. Ten led nás oba dva neudrží,“ pravila s obavami a dřepnula si, aby krustu prozkoumala z větší blízky.

Matouš si jen odfrknul. Přece byli oba dva malí. Nemohli vážit tolik, aby to onen led nevydržel. Jakmile si však v duchu dořekl onu myšlenku, led pod jeho nohama zapraskal.

„ U všech rohatejch“ stihnul zaklít, ale to bylo tak asi vše, na co se zmohl, než se mu led podlomil pod nohama a on se zřítil do ledové vody. A co bylo horší, ke dnu s ním šla i Jitka.

„ Ééééé,“ její výkřik mu zněl v uších ještě chvíli poté, co mu šla hlava pod hladinu. Probůh, musí jí pomoct! Ale jak, když neumí plavat? Naráz jej opustila veškerá kuráž a on propadnul panice. Dokáže vůbec dosáhnout na dno? Co si vůbec myslel, když vstupoval na ten led? Hlava mu třeštila a on si jen stěží dokázal uvědomit, že to je díky té ledové vodě všude kolem.

Chvíli se jen oháněl všude kolem, ale bezvýsledně. Až na několikátý pokus se mu podařilo nahmátnout čísi ruku. Horečně se té ruky chytnul jako spásné záchranné větvičky. Aspoň v tom teď nebyl sám. Hlav mu pomalu namrzala a on už vážně neměl potuchy, jak se dostat zpět na hladinu. Vždyť ani neumí plavat! Sotva dokázal zahlídnout mizivé obrysy bílých nebes, které jako jediné jakoby prosvítaly skrz hladinu do temných vod jezírka.

Jedna věc mu však byla divná. Touhle dobou se už dávno měl utopit. Jak to, že pořád může dýchat? Sotva si to uvědomil, obklopila jeho i Jitčino tělo oslepující záře. Záře a teplo. Nekonečné, krásné teplo, které najednou pronikalo do každičké kůstky v jeho těle. Přenádherné teplo, které zahánělo děsivou, otupující mrazivost a které krásně prohřívalo celé jeho ztuhlé tělo i myšlení. Hned na to mu došla další věc. Už nebyl ve vodě. Ano, sice se nacházel uvnitř jezírka, ale nyní jej i Jitku obklopovala ona světelná koule, která jakoby odevšud zevnitř vysála veškerou vodu. Dokonce zde bylo takové teplo, že téměř okamžitě vysušilo veškerou vlhkost a jejich oblečení bylo nyní krásně suché a nadýchané.

A pak se ona světelná koule zvednula. Proplula hladinou, jako by to byla brána do jiného světa a Matouš s Jitkou znovu spatřili svět takový, jak má být a ne onu zvlněnou podvodní napodobeninu. Koule s nimi vyletěla nad hladinu, která ještě před chvilkou bývala onou zatracenou ledovou krustou, a pak spolu zamířili směrem ke břehu. Obě děti se vyčerpaně svalily na dno koule a nechaly se onou magickou věcí zavést až přímo ke břehu. Jakmile se pod jejich prazvláštním dopravním povozem objevila suchá zem pokrytá obyčejným sněhem, jejich drahá světelná koule praskla a rozplynula se.

Matouš i s Jitkou spadli do sněhu, těsně vedle sebe. Jak tu tak leželi, tak si každý pohlédnuli do tváře a usmáli se na sebe. Chvíli tak zůstali a nic si neříkali. Jen vstřebávali sílu onoho vskutku kouzelného okamžiku. Pak se však ozval dusot a na místo doběhnul princ Zikmund.

„ Jste celí?“ vykřikl, když jich spařil ležet na sněhu, „ Já vám to říkal! Vidíte? To jezírko je kouzelné!“

Matouš se nejprve snažil potlačit smích, ale pak se s Jitkou rozesmáli na celé kolo. Ona se někdy ta krásná dětská představivost přeci jen vyplatí…