Oltář věčnosti

Oltář věčnosti

Nad temným oltářem se zablesklo a černá obloha snad ještě více potemněla. Zdejší písečné duny dnešního dne tonuly v přílivech vydatného deště, který se snášel na jindy šedivou pustinu z černočerných mračen, které předznamenávaly příchod veliké moci. Z nebe se snesl další blesk a ozářil opuštěný oltář, který zcela osamocen odolával divokým vichrům, za které by se nestyděl ani tropický orkán. Oltář nebyl příliš vysoký. Vlastně, díky špatné viditelnosti způsobené tajemnou šedavou mlhou, která se snášela na zdejší zem jako příkrov samotné smrti, se zdál být docela maličký. Pravda se ovšem skrývala zcela jinde.

Uprostřed stála prostá, čtvercová obětní deska, která ze všeho nejvíce připomínala kamenný stůl s jednou velkou nohou uprostřed. Kolem obětní desky se však v rozích zdvihaly čtyři hladké, obloukovité pilíře, které jako by se snažily bránit obětní desku přímo uprostřed tohoto neposvěceného místa. Pilíře vypadaly jako klepeta nějakého obludného kraba, který téměř celé své tělo skrýval pod nánosy z písku. Pokud byste však přistoupili blíže a podívali se na pilíře detailněji, zjistili byste, že kámen, z nějž byly opracovány, byl tak nesmírně starý, že to samotná smrtelná mysl nedokázala vstřebat. Tento oltář zde nebyl krátkou dobu. Tisíce a tisíce let jej bičovaly kruté přírodní podmínky, které dokonale vyhladily povrch pilířů až do dnešní podoby. Oltář zažil již mnoho bouří, takových, které nyní sužovaly okolní písečné duny. Kdysi dávno zde rostly divoké rostliny svou výškou dalece převyšující krutě zahnuté pilíře. Celá země tu tehdy bujela smaragdově zeleným porostem, který se táhl dál než samotný obzor a vyživoval zdejší dávno vysušenou půdu blahodárnou vláhou, o které se nynějšímu písku již ani nesnilo. Na oltáři se tato rajská perioda jeho života podepsala lehce nazelenalým odstínem jinak stále šedivého kamene. Celá struktura musela být kdysi dávno pokryta magickým mechem, jehož kořeny byly tak silné, že si dokázaly najít cestu i tímto odvěkým kamenem. Šlo by však jít ještě hlouběji.

Oltář také zažil korálové útesy, které zde vyrůstaly, když bylo celé místo pohřbeno pod mnohametrovým příkrovem oceánských vod. Kolem pilířů v té době brázdily zdejší dno všemožné medúzy, a když byla hladina nižší, tak i dravé paryby. Zdejší azurová voda však byla již dávno minulostí, stejně jako hojné rostlinstvo starodávných pralesů.

Pokud bychom mohli jít ještě dále, zahalila by nás temnota, která by nás pozřela stejně snadno, jako když se voda vylije z břehů a pošle celé přístavní velkoměsto do hlubin. Ještě dříve, než bylo okolí oltáře zatopeno a stalo se součástí oceánské masy, vládla zde magie černější než vaše nejhlubší představy. Tohle nebylo pouhých pár desítek tisíc let dozadu. Tato magie byla starší, daleko starší. Před tisíci tisíců lety se zde konaly tak temné obřady, jako by zde ožívaly samotné noční můry. Peklo a podsvětí v tom zatraceném čase spalovalo celý svět a tento oltář byl zdrojem veškerého chaosu. Prastará rasa, jejíž jméno si již nepamatovali ani bohové, zde vystavěla obludný chrám, kterým uctívala samotné zlo v jeho nejčernější a nejzkaženější podstatě. Smrt. Smrt zde brázdila chrámové chodby a tvořila temnotu tak nebytostnou, že zahalovala celý svět do daleko černějších mračen, než které sem přišly o tisíce tisíců let později, aby zde dnešního dne odehrály své bouřkové divadlo.

Ale ani toto nebyl počátek. Přestože se kruté pilíře staly základním kamenem pradávného zla, které zde bujelo nekonečné věky, jejich stáří bylo mnohem nesmírnější. Zde nám již přestává pomáhat veškerá matematika. Před věky tak dávnými, že pro tak dlouhou dobu dnešní učenci ještě nedokázali vymyslet příhodné číslo, se kolem pilířů tyčily ledové vrcholky sněžných hor, které vyrůstaly z pevninského povrchu jako bodce rvoucí nebeská mračna na kusy a cáry. Zdejší svět byl v těch letech naprosto pustý. Naprosto, ale ne zcela. Časem i sem zavítal dar v podobě života. Sem, do ledových končin věky věků oproštěných od jakýchkoliv smrtelníků. Hory začaly zvětrávat a následkem mnoha tisíců a tisíců let, kdy musely čelit náporům ledového vichru, se jejich vrcholky počaly zakulacovat a zahlazovat níže k zemi. V nekonečné sněhové pustině vyrašil první život. Zelené klíčky přizpůsobivých travin, které dokázaly přežít v neskutečně nízkých teplotách, sem přilákaly stáda popásající se zvěře. A s pasoucí se zvěří přišli i lovci. Právě zde se zrodila první semínka civilizace, kterou tento svět zažil, a která se mu odvděčila tím, že jej málem nakonec celý na věčnost zatratila.

Avšak ještě předtím, než se zde tyčily mohutné vrcholky skalních velikánů, bylo zde něco jiného. V samotném počátku zde bylo peklo. Žhavé veletoky lávy si brázdily svou cestu skrze pobublávající masy horniny. Celé tísíce věků byl tento svět pouze žhavou skořápkou, něčeho, co se mohlo každou chvíli zhroutit samo do sebe. Neexistoval zde žádný život. Ani v okolí oltáře, ani nikde jinde na celém světě byste nenašli jediné stébélko a ani jeden zárodek života. Z nebe se snášely meteority a formovaly zdejší krajinu k obrazu svému. Slunce bylo malé, sotva viditelné, ale žhnulo tak, že by to žádný organismus nevydržel. Vše bylo neustále po celé věky spalováno a pro tento svět nešlo spatřit žádnou naději. Avšak pak se cosi změnilo. Neskutečná milénia trvalo, než se pára shromažďující se na rudé obloze začala srážet a zkropila roztopený kámen prvními blahodárnými kapkami žhavého deště. Ovšem, i tento déšť by byl na dotek stále pálivý a jeho doušky by zabíjely, ale tam, kde dopadly první kapky, se brzy zrodila moře a tato moře se slila do oceánů. Voda si již dále nedokázala držet svou vysokou teplotu a začala se ochlazovat. Jak se ochlazovala, začala chladnout i zem, kterou pokrývala a celý svět si pomalu oddechnul. Pekelná éra skončila.

Víte, však, co bylo nejzajímavější? I v té pradávné chvíli, kdy na tomto světě zuřilo peklo nekonečných rozměrů, zde stál oltář a tak jako v každém jiném věku mlčky přihlížel proměnám kolem sebe. Snad se to mohlo zdát jako zázrak, ale kamenné pilíře oltáře se nedokázaly roztopit. Nedokázaly podlehnout trpkému osudu tak, jako mu podlehnula každá hornina kolem. Ne. Oltář tiše vyčkával. Tiše vyčkával a pamatoval si. Dalo by se uvažovat, jestli zde byl dříve oltář, či svět kolem něj… Dalo by se spekulovat, co je skutečnější? Zdali kámen z oltáře, či veškerá hornina na světě. Každopádně jedno je jisté. Když vznikal tento svět, když se teprve formoval a když teprve začínala éra nekončícího pekla, oltář byl u toho. Oltář zde byl, a ačkoliv jej zasáhl nejeden meteorit, oltář vždy přestál a sledoval, jak se svět kolem něj mění.

A kdyby byl oltář živou bytostí, mohl by tvrdit, že právě na dnešní den tak trpělivě čekal dobu delší než věčnost. Díky dnešnímu dni zde existoval. A díky dnešnímu dni byl zrozen, aby tiše pozoroval vše, co se kolem něj mihlo. Tento dnešní svět by nám mohl být daleko bližší než ona zmrzlá pustina, či rozpálené peklo. A ačkoliv se to díky pustým, okolním dunám nezdálo, dnešní svět překypoval životem. A co víc, zrál v něm bezpočet civilizací ochotných poprat se o nadvládu nad ostatními. Kdyby jen tušili, jak obdobné snahy skončily v dávné minulosti, jistě by si své ambice rozmyslely. Avšak toto byl jiný věk a jiné národy.

Bytosti, které se však dnešního dne sejdou u oltáře, nebudou z tohoto světa. Jejich přirozená energie nepochází odtud, ale z obrovské dálky. Jejich energie spočívala ve zcela jiném univerzu, ve zcela jiném čase a místě. Přesto z nich však bylo cítit velice silné pouto, které je zvláštním způsobem svazovalo k tomuto světu jako nikoho jiného. Kdyby byl oltář živý, jistě by se těšil na setkání s bytostmi, které mu byly daleko známější, než svět, který se celé věky formoval kolem něj.

Zdejší bouře dál sužovala písek vláhou, kterou nebyl schopen vstřebat, když nastala chvíle, aby oltář přivítal svého prvního návštěvníka. Mraky potemněly ještě více a celý svět se zahalil do naprosté temnoty. Ze vzduchu se vytratila veškerá naděje a přítomnost nově přicházející bytosti vybičovala déšť k ještě větší intenzitě. Náhle se kousek od obětní desky zhmotnila nehmota. Černé prázdno manifestovalo svou fyzickou podobu a sežralo všechen čas a prostor, který se kolem něj nacházel. Všechno to působilo jako černočerná mlha, která do sebe vsakovala i ty nejmenší zrníčka písku a na jejíchž okrajích se ohýbal a deformoval čas a prostor ztrácel na významu. A pak se z tohoto Ničeho cosi vynořilo. Nejprve se uprostřed temnoty začal zhmotňovat lem temně fialového pláště se stejně barvenu zašpičatělou botou z magické látky. Ne, ta barva nebyla temně fialová… Byla to černá, jen v porovnání s naprostou černotou nehmoty působila poněkud vybledle. Pak se z Ničeho začal vynořovat i zbytek těla oné bytosti. Na první pohled vypadala jako člověk. To však byl jen první pohled. Při bližším pozorování bylo každému jasné, že toto není člověk, ale cosi mnohem víc. Jakoby na sebe samotná esence temnoty vzala smrtelnou podobu. Kdyby pilíře portálu dokázaly vnímat, rozpoznaly by v tomto nově příchozím tu samou temnotu, která zde kdysi, před mnoha a mnoha milénii panovala a halila veškerá nebesa přesně takovou čas a prostor užírající tmou.

Příchozí byl esencí fantastického zla, které hladovělo celé věky věků, ale které také dokázalo poslušně poslouchat. Ono zlo, jako by bylo ochotné poslouchat bytost, která právě udělala první krok směrem k obětní desce. Bytost sice možná vypadala jako obyčejný člověk, avšak její pokožka byla popelavě bílá. Byl to muž. Muž nesčetného stáří a mládí zároveň. Působila z něj odvěká, prastará svěžest, ale také čerstvý, právě vznikající rozklad a unavené stáří smíchané s neuvěřitelnou dávkou moudrosti a prozíravosti. Tam, kde byste rádi spatřili nějaké vlasy, našli byste v případě příchozího pouze holou lebku. Jeho svraštěná tvář působila prohnaně, jako by věděla všechny způsoby, jak ničit a kazit. Zeleno žluté oči s tenkými, hadími zorničkami by dokázaly zabíjet na místě a nad celou bytostní visela aura hniloby a nekonečného děsu a utrpení. Tohle byla bytost nikoliv stvořená zlem, tohle bylo zlo samotné, v pravém prazákladu a jádře. Nozdry tvořily pouhé blány natažené ke stranám hrany lebky. Kůže na lícních kostech byla napjatá a bez života. Ústa měl onen muž stáhnutá do věčného úšklebku. Mezi neskutečně tenkými rty trčely dva ostré zoubky, jako by vždy připravené kousnout. Jeho tělo nebylo nijak mohutné, spíše právě naopak. Pohublá postava jako by se skládala pouze z kostí a bledé kůže. Takřka žádné maso. Na krku jí visel stříbrný náhrdelník se spletitými obrysy, na nichž by snad někdo mohl rozpoznat pavouka, někdo jiný smrtku přijíždějící s kosou na nemrtvém hřebci.

Z ramen mu splýval černý plášť s kapucí, nyní nenataženou. Na plášti se rýsovaly jakési podivné fialové a mrtvolně zelené obrazce, které, jako by se s každým okamžikem přesouvaly a měnily svou podobu. Jeho plášť si žil vlastním, slizkým životem. Pod stříbřitě zářícím medailonem se mu vypínaly obnažená žebra, přes které měl příchozí nataženou pouze nelidsky bledou kůži. Na nohou však měl nasazenou podivnou zbroj, která jako by se sestávala z provazců materiálu podobnému černým hmyzím krovkám. Zbroj neobtahovala celé stehno, pouze se ony provazce vzájemně ozdobně křižovaly a vytvářely tak na nohou poutavou černočernou podívanou, která jako by postupně měnila svůj tvar podle toho, jak příchozí nakračoval. Zbroj se mu zjevně snažila dopřát co největší pohodlí. Pod místy, kde se zbroj nenacházela, bylo prosté černé sukno, které se táhnulo až k magickému fialovému opasku, z nějž šly spatřit hrušky prazvláštních mečů, které však meči vůbec nebyly. Byly to zbraně, o tom nebylo pochyb. Hruška byla možná prostá, ale o to zdobnější byla záštita, která se jakoby kroutila do tvarů mučených těl. Krátké pokřivené čepele nebyly ze železa. Čepele tvořila esence temnoty samotné.

Nově příchozí bez okolků zamířil k obětní desce a téměř láskyplně přejel svou hubenou, téměř kostlivou rukou po věky zaobleném kameni.

„ Tady jsi,“ zašeptal muž směrem k obětní desce a jeho šepot se nesl s odpudivou syčivou ozvěnou na desítky kilometrů dál, směrem od oltáře. Muž přitom stále nespouštěl ruku ani pohled z desky.

S oltářem jeho slova ani nehnula. Pilíře, které nikdy nic nenesly, i nadále zůstávaly chladné a déšť stále bičoval okolní písky.

„ Brzy dorazí ostatní,“ pravil konejšivě k oltáři onen tajuplný muž a pak se zadíval do místa, odkud se sám před okamžikem zjevil. Jeho černá nehmotná mlha zde stále číhala, ale nyní se začala rychle rozplývat. Postupně ztrácela na své síle a intenzitě a za pár okamžiků již obepínala pouze mužovo tělo. Tam, kde muž před chvílí sám vystoupil z temnoty, se nyní začaly dít věci zcela opačného rázu.

Prostor mezi dvěma ze čtyř pilířů zaplnilo oslňující světlo. Z onoho světla se okamžitě začala šířit vřelost a něha, která zaplavovala okolí oltáře tak silným, mnohokrát znásobeným světlem, až musel černě oděný muž přivřít svůj zrak, aby jej světlo neoslepilo. Bouře okamžitě přestala a v místech přímo nad oltářem se nebeské mraky protrhaly a na chladný kámen se vřele usmálo slunce. Příchod druhé bytosti byl doprovázen silnými emocemi, které by za normálních okolností ve všech probouzely naději a naplňovaly by samotnou existenci kteréhokoliv ze smrtelníků všezahrnující láskou a dobrotou. Na černého muže však neměly žádný efekt. O to silněji působily na okolí oltáře. Vřelé, láskyplné teplo a neskutečná naděje samy od sebe vytvořily světelnou dimenzionální bránu, ne příliš nepodobnou té, kterou sem vstoupil první příchozí. Tato světelná brána však byla zcela protikladného rázu. Vířící energie uvnitř byly tak pozitivně nabité, že muž v temném plášti si nasadil kapuci a odstoupil až na opačnou stranu oltáře.

Netrvalo to dlouho a z energického světla se začala vynořovat druhá bytost. Nejprve se opět zjevila noha. Tato noha byla téměř bosá, nebyla zde přítomna žádná známka oblečení. Již od prvního okamžiku však bylo jasné, že nově příchozí bude žena. Noha byla krásně jemná, hladká a útlá, že prostě nemohla patřit žádnému muži. Dokonale tvarované lýtko bylo zdobeno liniemi z ryzího zlata, které se táhnuly od chrániče kotníkového kloubu až ke kolenu. Vše bylo zdobeno složitě tepanými vzory.

Než se nově příchozí vynořila ze světelného portálu, bledý muž musel ustoupit do stínů za jedním z pilířů, neboť krása druhé bytosti byla prostě nevstřebatelná. Příchozí ženu obklopovala neskutečná záře svatého světla, která zaplavovala celé prostranství obětního oltáře vírou, klidem a nadějí. Aura této bytosti se doslova zhmotňovala v podobě pocitů a emocí. Tam, kde bledému muži zela na temeni prázdnota, zde měla žena, či možná dívka, krásné plné vlasy táhnoucí se až k dokonale zaoblenému zadečku. Barva těchto skvostných kadeří nešla stoprocentně určit, neboť vlasy jako by hýřili všemi barvami najednou, a zároveň pouze jednou barvou, která však definovala všechny ostatní. Pod afinou, která umně zakrývala pravou část obličeje, se skvěl zlatavý diadém, z nějž vycházela přesně ta samá svatá záře, která obklopovala celou bytost. Diadém jakoby auru oné bytosti živil a posiloval. Pod dokonale hladkým čelem byly usazené temně hnědé oči překypující nikdy nehynoucím životem, které obklopovalo dokonale zlaté bělmo. Černé zorničky sledovaly veškeré dění kolem sebe s přátelskou jiskřičkou, a ačkoliv jedno z očí bylo schované pod hustými kadeřemi mnoha barev a zároveň jedné jediné, dojem z této bytosti dával tušit, že ona vidí všemi směry a nezáleží na tom, kam zrovna upírá zrak. Mezi těmito úžasnýma zlato hnědýma očima byl usazen krásný, malý nosík a dole, nad kulatou bradou se usmívaly okouzlující, rudé rty. Před krásou této dívky by poklekl kterýkoliv muž na světě, a ačkoliv se žena nyní nacházela v její lidské podobě, jejíž zdravě vyhlížející měděná pleť by uchvátila kteréhokoliv přístavního námořníka, bylo jasné, že i v tomto stavu by jí podlehnuli nejen lidé, ale i mužští příslušníci ostatních ras tohoto světa. Na rozdíl od černě oděného muže, z této příchozí vyzařovalo čisté mládí v nefalšované svěžesti.

Její krásně tvarované tělo bylo holé a obnažené, až na světle zlatavou zbroj s bílými a modrými šperky. Zbroj obepínala dívčinu vnadnou hruď a boky a jinak nechávala ostatní části jejího těla volně vystavené na obdiv. Výjimku tvořily magické pláty, které chránily důležité klouby. Mohutné nárameníky jako by byly napůl průsvitné, a i přesto by nikdo nepochyboval, že jsou z nesmírně pevné a solidní oceli, obdobně jako zbytek zbroje. Stejně tomu tak bylo i v případě chráničů loktů, kolen, a kotníků. Všechny jednotlivé části její zbroje byly bohatě zdobné a na různých místech doplněné o stříbrné perly a drahokamy a o modré safíry. Nejzajímavějším prvkem však nebyly ani její zlatohnědé oči, ani její neskutečná krása. Nejfantastičtější částí dívčiny pozemské schránky byla obrovská magická andělská křídla, která jí vyrůstala mezi kadeřemi a ze kterých neustále vyzařovala konejšivá, žlutavá záře. Dívčin holý útlý pas, který poněkud kontrastoval s dokonale kulatými ňadry a zadečkem, se mohl zdát křehký, ale aura, která tuto bytost obklopovala, dávala náznakem vědět, že ačkoliv se ona dívka vydává za jemnou a křehkou bytost, ve skutečnosti vládne ohromnou mocí, s níž by dokázala lámat hory a přetvářet světy.

Její moc byla konec konců přesným protikladem síly muže v černém plášti. Tam, kde z muže čišela hniloba a beznaděj, v dívce dřímal sám život a víra v lepší bytí.

Dívka se podívala směrem, kde se skrýval bledý muž a ten vystoupil ze stínů. Jak se světlo za dívkou rozplývalo, zůstávala pouze záře obklopující přímo její tělo. Muž, pro nějž se nyní stal pohled na dívku vstřebatelnějším, si opět sundal kapuci a zhluboka se na ni zadíval. Ona mu pohled opětovala a její rysy okamžitě ztvrdly. Trvalo to jen pár chviliček, ale pak se opět vzpamatovala a již se zas mile usmívala.

„ Takže jsi dorazil jako první, Casaeli,“ konstatovala věcně směrem k muži v černém. Z jejího konejšivého, přátelského hlasu se ozývala láska a sympatie ke všemu živému.

„ Ano,“ přikývnul onen muž spokojeně a temná záře kolem něj jako by se na okamžik stala hmotnější, když přikyvoval.

„ To je dobře,“ pokývala hlavou dívka.

Pak zavládnulo dlouhé ticho a ani jeden z nich už nic neříkal. Čekali na příchod ostatních…

Nad oltářem se začaly opět stahovat černé mraky, když se vzduch u obětní desky zavlnil potřetí. A tentokrát s sebou vzal i okolní písek. Těsně vedle obětní desky se zvedl písečný vír a jak muž v černém, zvaný Casael, tak i krásná žena, přivřeli zrak, aby se jim nedostaly zrnka zlatavého písku do očí. Vír narůstal na síle a točil se čím dál rychleji. Zdálo se, že je do něj nasáván všechen vzduch z okolí. A skutečně. Casaelovi divoce povlával jeho černý plášť a vzory na něm se jakoby odmítavě vlnily a snažily si zachovat původní obrysy. Dívka ve zlaté zbroji musela máchnout křídly, aby ji neodneslo něco, z čeho se nyní stávala skutečná písečná bouře. Viditelnost se prudce zhoršovala a dosavadní dva příchozí již stěží viděli na druhý konec oltáře. Když intenzita větru ještě o kousek stoupla, museli použít trošku magie, aby se udrželi na svých místech. Dívka ladným pohybem rukou spustila směrem k zemi magické provazce tvořené hmotným světlem a zapustila je do kamene pod sebou jako kořeny. Takto zabezpečená čelila prudkým vichrům, které bily do její zlatavé aury a rozrážely okolní vzduch zrnky, z nichž se nyní pomalu stávaly smrtonosné kulky připravené doslova vymazat ze zemského povrchu kohokoliv, kdo se nedokázal dostatečně zaštítit. Casael na tom nebyl o nic lépe. Ruce měl sepnuté a tiše si pro sebe odříkával jakési zaklínadlo. Ačkoliv se viditelně ničím nejistil, vítr na něj neměl žádný vliv. Bylo to dáno magickým kruhem, který Casael vyčaroval pod svými chodidly a jehož runy nyní fialově poblikávaly v rozvířeném písku.

Velkolepé představení, které jistě předznamenávalo nového příchozího, jakoby nemělo konce. V místech, kde byla ještě před okamžikem spatřitelná obětní deska, nyní zuřil obrovský písečný vír, který na sebe najednou začal brát podobu jakéhosi ohromného tvora. Ona bytost rychle začala nabírat obrysy písečného obra. Stejně rychle, jako písečná bouře začala, tak se nyní opět uklidňovala. Dívka s mužem přerušili své obranné kouzla a ihned jim došlo, že i přes všechen ten povyk, okolní déšť ani na okamžik neustal.

Obr tvořený z písku se začal přímo před nimi smrskávat, až dosáhnul přibližně stejných rozměrů jako oni dva. A pak se písek začal loupat. Nejprve začaly odpadávat jednotlivé zrníčka, ale pak se najednou zřítily k zemi celé písečné krusty, které mohly mít klidně i deset centimetrů v průměru. Ještě než dopadly na zem, rozvířily se a dopadly v podobě mnoha tisíců jednotlivých zrníček. Bylo to jako sledovat zrození nějakého písečného fénixe. Když úchvatná podívaná skončila, Casaelovi a dívce padnul zrak na třetího příchozího v celé jeho kráse.

Byl to muž. Jeho dlouhé zlaté vlasy divoce povlávaly ve větru a trčely všemi možnými směry. Muž měl na rozdíl od ostatních dlouhé, špičaté uši a jeho pronikavý, stříbrný zrak neměl žádné zorničky. Onen příchozí vzal na sebe podobu nikoliv člověka, nýbrž elfa. Jeho pokožka však jako by byla tvořena samotným zlatem a byla celá rudě a zářivě modře potetovaná potetovaná. Zatímco rudé tetování zůstávalo krvavě chladné, modré tetování svítilo a živilo elfovu zvláštní bílou auru. Zatímco Casaelova aura jakoby požírala prostor kolem sebe a dívčina aura osvětlovala její přítomnost, aura tohoto elfského muže ze všeho nejvíce připomínala jasně bílé plameny. Divoce šlehala bílý oheň všemi možnými směry a nadzvedávala ze země zrnka písku, který nyní kolem bytosti rotoval na několika místech.

Mužova tvář byla neobvykle tvrdá a jeho špičatá brada nepůsobila zrovna přívětivě. Celá horní polovina jeho těla byla svalnatá a krom tetování zcela holá až na masivní plátové nárameníky tvořené jakoby zářivě modrým a stříbrným sklem. Nárameníky doplňoval už jen prostý kožený pásek, který se táhnul od levého ramene k pravému boku a k němuž měl muž na zádech připnuté pouzdro na kopí. Jeho kopí bylo také zázrakem samo o sobě. Tyč, na kterou byla nasazena čepel se třpytila ryzím zlatem a samotná čepel jako by byla tvořena levitujícími zrnky písku, které se zformovaly do tvaru prohnutého ostří podobného šavlím. Na nohou měl bohatě zdobené, ručně tkané kalhoty z modré, bílé a zlaté látky. Všechny vzory na kalhotách byly elipsovitého tvaru a vypadalo to, jako by látka nějakým magickým způsobem rotovala kolem své vlasti osy.

Celkově muž působil dojmem, že hýří pohybem a jako by se mohl každým okamžikem proměnit zpět na písečnou bytost, ze které se před okamžikem zformoval. Nebylo pochyb, tento muž byl totiž aspektem větru, stejně tak, jako dívka byla aspektem světla a Casael byl aspektem temnoty.

Jakmile se jeho forma ustálila, muž pohlédnul na své dva druhy a každému z nich zamračeně pokynul na pozdrav.

„ Lumiel, Casaeli,“ oslovil je oba jménem, „ takže vidím, že jste dorazili jako první.“

Jeho hlas se jakoby přízračně nesl z velké dálky, ale zároveň zůstával velmi jasný a srozumitelný.

Lumiel, ona překrásná dívka, se na nově příchozího usmála: „ Máme to v povaze, Venturie.“

Tvář Venturia, větrného aspektu, se taktéž protáhla v úsměvu, když souhlasně přikývnul.

„ Ano,“ přidal se syčivým hlasem Casael a postoupil blíže k větrnému pánu, jakoby si jej chtěl zblízka prohlédnout, „ světlo i temnota jsou počátkem všeho. A stejně tak budou i koncem samotného stvoření,“ dodal zlověstně.

Venturius se nenechal vyvést z míry pánem temnoty, naopak se obrátil čelem vzad, a začal zkoumat místo, odkud se zhmotnil prostřednictvím písečné bouře. Cítil ve vzduchu nového příchozího.

Všichni jej cítili jasně a zřetelně, neboť černé mraky na obloze nyní začaly zasílat svůj déšť ze všech směrů přímo na oltář. Obětní deska byla zaplavována nesmírným množstvím vody. Všichni tři dosavadní příchozí nyní opět o kousek odstoupili, aby nepřekážely vodnímu elementu v této úchvatné podívané. Déšť jako by byl naváděn přímo směrem k oltáři a ačkoliv se to zdálo být těžko vysvětlitelné, začal vířit v mohutných liniích kolem obětní desky. Nebyl to žádný vír, spíše jen provazce vody, které spirálovitě cestovaly ve vířivých kruzích. Všichni tři příchozí byli rázem naplněni nesmírným klidem a pokojem. Déšť jako by z nich smýval všechny starosti a ačkoliv mu jejich aury bránily fyzicky se jich dotknout, zdálo se, že Lumiel mimovolně steklo po tváři pár slz bezdůvodné vděčnosti. Tak silný uklidňující účinek měl rotující déšť na emotivně laděnou paní světla.

Po chvíli se mračna začala uklidňovat a déšť již zase pršel pouze jedním jediným směrem. Spirálovité provazce vody se nyní roztočily a vířily po celém obvodu oltáře, jen aby se vzápětí shluknuly zpět přímo uprostřed obětní desky, na jejímž kameni se nyní začala z vody zhmotňovat ženská postava.

Voda se měnila v kůži a ošacení a tělo nově příchozí do sebe ochotně vpíjelo veškerou vláhu. Nikdo nepochyboval, že ona žena je aspektem oceánů, řek, moří a říček. Obdobně jako pán větru i tato bytost na sebe vzala elfskou podobu namísto lidské. Její kůže však nebyla zlatá, tak jako u jejího protějšku, nýbrž sytě modrá stejně jako byla modrá i hlubina oceánských vod, kterým vládla. Její vlasy nebyly se ani zdaleka tak jako vlasy Lamiel. Nově příchozí měla vlasy naprosto rovné a navíc úžasně nefritově zelené. Rovné linie jejích kadeří obcházely dlouhé ušní boltce a splývaly jí až k lopatkám. Na čele neměla žádnou ozdobu. Tato dívka dávala přednost prostotě. V jejích zářivě bílých očích bez zornic se zračil nekonečný klid a rozjímání. Její zasněný pohled vyvolával pocit, jako by byla dívka v neustálém transu a brouzdala svou myslí někde na hranici reality a snění. Jinak byla její tvář velmi hladká, a přestože byla nepochybně krásná, postrádala onu atraktivní vložku, jakou měl přívětivý obličej paní Lamiel. Přivřené rty, které jako by se chystaly něco zašeptat a pohled upřený kamsi do dáli v člověku probouzel zvědavost, na co asi ona žena myslí.

Její tělo nebylo na první pohled tolik svůdné, jako tělo Lamiel. Tato dívka byla daleko útlejší a štíhlejší. I přesto však působila velmi ladně a vznešeně. Na krku se jí houpal medailon se třpytivým značkami symbolizující fáze měsíce sestavené do kruhu, v jehož středu se leskl dokonale kulatý safír. Fáze měsíce jakoby měly symbolizovat měsíční oběh kolem modrého safíru představujícího tento svět smrtelníků. Kromě tohoto náhrdelníku byla prosta jakýchkoliv ozdob. Oblékla se do mléčně bledých šatů, které byly velmi prostého střihu a měly pouze dole po pravé straně výřez pro lepší pohyblivost. Šaty splývaly podél jejího těla a dávaly vyniknout útlému pasu a dlouhým nohám. A ačkoliv to mohlo vyvolat udivení, i tato bytost byla vyzbrojena do války. Na ramenou měla připevněné nárameníky tvořené kouskem korálových útesů. Vedle rovných nefritových vlasů jí vyrůstaly pestrobarevné korály, kterým vůbec nevadilo, že se nachází mimo oceán. Celou bytost totiž obklopovala přízračná mlha, která byla jistě kdykoliv ochotná srazit se ve vodu a posloužit své majitelce k obraně. Z tohoto důvodu také nebyla dívka ozbrojena. Nemusela používat zbraní. Její magie dostačovala k tomu, aby si poradila s čímkoliv, co se jí postaví do cesty.

Než dívka spustila nohy na zem, rozeplula se vzduchem dolů, z obětní desky. Jak tak plula, přistoupil k ní Venturius a podal jí šlechetně ruku. Dívka jeho nabídku zdvořile přijala, i když ji vůbec nepotřebovala. Venturiův bílý oheň a její modrozelená mlha se na okamžik střetly, ale nijak agresivně na sebe nezapůsobily. Muž sevřel dívčinu dlaň a pomohl jí splout z obětní desky.

„ Vítej mezi námi, Amniel,“ pozdravil ji větrný pán.

„ Děkuji ti,“ pokývnula Amniel, aniž by se na něj podívala. Její zrak se stále upíral do nekonečných dálek, mnoho a mnoho mil za horizontem.

„ Takže již zbývají jen dva,“ zasyčel černý Casael a zamračil se směrem, odkud se ostatní zhmotňovali. Amniel byla v tomto ohledu výjimkou, neboť se objevila přímo na obětní desce.

„ Už se zajisté nemůžeš dočkat, viď?“ popíchnula jej Lumiel. Černý pán temnoty zlostně zasyčel v odpověď.

Magická syčivá ozvěna jeho hlasu ještě nestačila ani odeznít a ve vzduchu šel rozpoznat příchod další z této pestré škály zajímavých bytostí. Všem se nyní pod nohama jakoby začal přesouvat písek. Tentokrát písek nevířil ve spirálách, jako v případě Venturiova příchodu. Spíše se valil po zemi a všechen se začal shlukovat v místě, které bylo převážně určeno pro příchod návštěvníků oltáře. Země se začala kdesi hluboko v nitru světa otřásat a vše to stoupalo rychle výš a výš. Celé duny kolem se začínaly bortit a písek se neustále valil k místu příchodu. Nyní se v oněch místech hromadila skutečná písečná hora, která pomalu nabývala podoby ohromného muže s rozložitými rameny. Písek v tu chvíli přestal plynout a celá ta obrovitá masa, jakoby se začala žhavit. Vevnitř pulzoval život. Něco se hýbalo a chtělo to ven. Pak však najednou vše utichlo a všechen pohyb rázem ustal. Ani jedno jediné zrnko se nepohnulo. Na místě, kde ještě před okamžikem stával oltář, se nyní nashromáždila obrovitá písková socha obřího válečníka. Přítomní netrpělivě sledovali, co bude následovat. Venturiovy oči kmitaly sem a tam a Amniel líně zívnula. Jako Forma vzápětí puknula a roztrhala celý svět na kusy. Doslova vše kolem rázem zaplavila písečná lavina a shromážděné bytosti musely použít svých obranných kouzel, aby je onen příliv nesmetl. Ještě chvíli se písek valil na všechny kolem, ale když se konečně vše uklidnilo, na oltáři stanul muž, jenž od pohledu vypadal jako mocný válečník.

Muž byl velmi mohutné a jistě svalnaté postavy. Obličej měl celý porostlý hustými hnědými vlasy a vousy a zpod huňatého obočí svět pozorovaly jeho dvě prozíravé modré oči. Měl velký rozpláclý nos a ústa byla kompletně schovaná pod knírem. Na hlavě mu trůnila veliká kulatá helmice z kůže pobitá prostým železem a zdobená masivními rohy leptanými zlatem. Své robustní tělo měl válečník zahalené do dlouhého kožešinového pláště s kapucí z liščí kožešiny, který se táhnul až na podlahu. Pod pláštěm se mu lesknula kroužková zbroj a pozlacený opasek. Nohy měl též zabalené do teplých kalhot z králičí kůže, ale všemu tomu vévodilo obrovské kladivo poseté bohatými trpasličími runami a mohutný kulatý dřevěný štít s železným pobitím. I když byl tento muž ze všech přítomných nejmohutnější, bylo na něm vidět, že má slabost pro malou rasu trpaslíků.

„ Ha! Kdo mne to volá?“ zahřměl zvučně a jako doprovod jeho slov se mu za zády zablesklo.

„ Neslyšel jsi snad předvolání, Járnvalde, že se musíš ptát?“ otázal se stroze pán temnoty.

„ Ovšemže slyšel!“ přikývnul souhlasně nově příchozí muž, ale jinak se už nevyjádřil.

„ Takže již zbývá jen jedna?“ zasyčel pán větru a rozhlédnul se po přítomných, aby si od nich získal potvrzení, „ Překrásná dívka s rudými rty a vlasy v jednom ohni. Lastia se podle mne vždy až příliš vyžívala v tom, co ve mně vzbouzí chtíč. Její síla ulpívá v tom, co zajímá ostatní a bývá pěkně proradná. Nevím, jestli bude vůbec dost svolná a dorazí sem. Vůbec bych se nedivil, kdyby nás všechny jednoduše neposlala do plání éteru,“

Vodní paní zaujatě poslouchala názor pána větru a po chvíli trpělivého rozvažování mu odpověděla se svýma snícíma očima pozorujícíma nekonečno za větrným pánem: „ Lastia je jedna z nás. Je vázána k oltáři tak jako každý jiný tady. Není v jejích silách, aby nedorazila. Oltář ji přinutí. Její rozmary pro tebe mohou být zajisté špatným rozptýlením,“ poznamenala trošku trpce směrem k Venturiovi, „ ale její přítomnost je rovnocenná přítomnosti nás všech jednotlivě.“

Venturius se jen ohnal rukama a blesku rychle se přesunul na místo poněkud vzdálenější od vodní paní Amniel.

Netrvalo to dlouho a každý z přítomných si začal uvědomovat přítomnost někoho nově příchozího. Lastia přicházela, ale její zjevení nebylo provázeno žádnými krásnými efekty. Lastia přicházela a to tak, že všem vstoupila do jejich myšlenek.

Amniel, má drahá sestřičko. Už sis vybrala nějakého jinocha na vdávání? Skrz hluboké pohroužení se Lastiin hlas pomalu k vodní paní ani nedostal. I přesto však Amniel s takovým žertem počítala, neboť svou sestru perfektně znala. Vodní paní ve své mysli zachytila sestřin hlas a uchopila jej tak, aby se již nedostal dál. Lastia ucítila opatření a svou sestru nechala být. S tebou není žádná sranda…Amniel se nad svým úspěchem jen nepatrně pousmála a pak se opět pohroužila do svého snění.

Venturie, ty syčáku. Ty se ovažuješ mne tu pomlouvat?Větrnému pánovi zasvištěl Lastiin hlas myšlenkami jako svůdná bouře. Její tón byl káravý, ale zároveň hravý. Dobře věděla, jaká slova použít na pána větru, aby se jí otevřel. Venturiova měděná pleť dostala hnědý nádech, když se provinile zasmál, zatímco vnitřně komunikoval s paní Lustií. Pokud si chceš ještě někdy zahrát na Vítr v ohni, měl bys krotit své myšlenky.Venturius se jen hlasitě zasmál v odpověď. Měl pro ohnivou paní slabost.

Lumiel. Tebe jsem měla vždycky ráda. Máme toho tolik společného. Jak se daří, drahá?Lumiel ucítila přítomnost paní ohně ve svojí hlavě daleko předtím, než vůbec promluvila. Lumiel dokázala vycítit Lastii i v hlavách skoro všech ostatních. Lumiel totiž cítila onen pulzující život, žár a chtíč, všechny ty mocné emoce, které Lastia vypouštěla po velkých dávkách do prostoru a paní světla a života nyní měla co dělat, aby těm silným vášním nepodlehnula. Hádám, že se mi vede o dost lépe než tobě, má milá.Lumiel odpověděla a s úsměvem myšlenkově vnímala Lastiin souhlas. Ach ano… poslední chvíle pro mne byly poněkud… vyčerpávající. Ale neboj, vsadím se, že ty mi náladu dokážeš zvednout. Lastia darovala Lumiel poslední hřejivý pocit, než se přesunula ke svému dalšímu cíli.

Járnvalde. Jakmile mohutnému válečníkovi zaznělo v hlavě jeho vlastní jméno oním něžným tónem, uvědomil si, že jeho myšlenky náhle přestaly být soukromé. Zároveň si však uvědomil, že to samé nyní pociťují i ostatní. Lastia se takto nabourávala ostatním do hlavy velmi ráda. Járnvald to však rád příliš neměl a proto jí jednou její úder vrátil. Co však v její hlavě zjistil, jej velmi zaskočilo. Pokud měla Lumiel či Venturius pro Lastii slabost, měla Lastia slabost pro něj. Járnvald si toho dne uvědomil, že oproti ostatním získal velikou výhodu. Nyní Lastii držel v šachu a hodlal si svůj postoj udržet stůj co stůj. Víš, že jsem neoblomný jako skála, má drahá. Pomyslel si v duchu a náhle pocítil velký příval zkormouceného zklamání. Lastia s mnohem nešťastnějšími pocity opustila jeho mysl.

Vstoupit do mysli Casaela se už ani nenamáhala. Casael byl myšlenkově jejím opakem. Tam, kde ona hledala život a emoce, tam on hledal smrt a chladnou příčetnost. Tam, kde chtěla najít žár a impulzivní chtíč, tam nalezla srdce z ledu a studené, složitě kalkulované ambice. Jeho chladné a nepřístupné uvažování bylo natolik velkou bariérou pro živelnost Lastie, že jej téměř vždy nechala netknutého jejím hlasem.

„ Tak jsem tu,“ pravila najednou Lastia směrem ke všem shromážděným a u oltáře se zhmotnila šestá bytost.

Pokud byla Lumiel považována za překrásnou, Lastia se dala označit za sen každého muže. Krása Lumiel vyzařovala z její poctivé čistoty a dobroty, kdežto krása Lastie hraničila s hříchem. Její temně zelené oči vybízely k pokušení na sto způsobů a rudé rty vyzývaly ke hře. V jejích temně černých, havraních vlasech pableskovaly skutečné plamínky ohně, aniž by vlasům jakkoliv ubližovaly. Pod pravým okem měla malinké znaménko krásy, které si pěstovala a ráda se jím honosila.

Lastia se stěží dala považovat za oblečenou. Odhalovala toho mnohem víc, než by bylo v normální společnosti považováno za soudné. Okrasně zdobený kus látky jí pouze zakrýval přirození a ňadra, i když i zde byl patrný veliký výstřih. Kde jí látka chyběla, tam to místy doháněla kůží. Temně černé rukavice s rudým vzorkováním a stejně barevné holínky byly z kůže tak lesklé, že jste v nich mohli sledovat svůj odraz. To bylo si tak vše, co by se dalo za oblečení alespoň považovat náznakem. K tomu již jen připočtěme zlaté náhrdelníky, náramky a prsteny s magickými symboly. V pravé ruce držela hůl, která byla ukončena hořící pochodní, a ze zad jí vlál poloprůhledný plášť tvořený ze samotných plamenů věčného ohně.

„ Pevně věřím, že všichni víte, proč jsme sem byli povoláni,“ zasyčel Casael ke shromážděným, postavil se přímo k oltáři a suše vybídnul ostatní, aby se k němu připojili.

Šestice podivných bytostí, jejichž vzhled i moc přesahovaly běžné lidské chápání, obstoupila Oltář věčnosti a každý zaujal své místo. Casael se postavil na jednu z menších stran a přímo naproti němu si stoupnula Lumiel. Jakožto paní světla a pán temnoty představovaly balanc, který byl potřeba dodržovat v rovnováze. Byli jako obrácená strana mince. Nikdy ani jednomu nebylo souzeno získat převahu.

Po levici paní světla si stoupnuly obě ženy. Vodní paní Amniel zaujala místo přímo po levici paní světla a vedle ní si po Casaelově pravici našla své místo Lastia, i když ještě před tím stihnula vrhnout po Casaelovi vyzývavý pohled. Naproti Amniel si pak šel stoupnout po pravici paní světla pán země, Járnvald. Vedle něj si pak na poslední volné místo stoupnul Venturius. Takto vytvořili pomyslný koloběh. Pokud zvlažíš zemi vodou, získáš život, proto měli Amniel a Járnvald své místo vedle Lumiel. Pokud rozvíříš oheň, nalezneš smrt. A tak bylo Lastii a Venturiovi souzeno zaujmout pozici u Casaelovy poloviny. Nádherně tak všechny čtyři základní elementy zapadaly do koloběhu vymýcení. Voda uhasí oheň. Oheň se větrem jen posílí. Vítr zvětrá zemi. Půda vsákne vodu. Pokud bylo světlo a temnota ve vzájemné rovnováze, jednotlivé elementy přírody měly proti určitému protějšku jisté výhody a oproti jinému zase své nevýhody.

Jakmile všichni zaujali svou danou pozici, oltář ožil. Jeho stěny byly celá milénia utichlá, ale nyní se po předlouhých věcích oltář opět probouzel k životu. Na zprvu obyčejném kameni se nyní začaly objevovat přímé linie a obrazce. Každý vzor získal svou barvu a pustý kámen se najednou proměnil v pestrobarevné umělecké dílo, jehož stěny magicky zářily. U Paní světla převažovala životaplná zlatavá žluť, u paní vody svěží modř, která pak přecházela v ohnivou červeň, mrtvolnou čerň, stříbřitou bělost a na konec v čerstvou zeleň, než se zpět vrátila ke zlaté záři u paní Lumiel.

Každý z přítomných měl svou barvu a každý se usmál, když spatřil onen oltář znovu ožít. Dokonce i Casaelovi jednou či dvakrát trhnuly koutky.

Oltář však nebyl jedinou stavbou, která se dala do pohybu. Vše kolem se měnilo a celá plošina, na které oltář stál, se nyní zvedala do výšky. Zároveň se z pouště kolem začaly vynořovat obrovité kusy kamene, které vyrážely ze země mnohem rychleji, než postupoval sám oltář. Vše se otřásalo díky působení ohromných podzemních sil, které uváděly do pohybu něco, co doposud dřímalo hluboko pod dunami a co jistě muselo mít vskutku masivních rozměrů. Samotní hrdinové se však zdáli být v naprostém klidu a nijak je nevzrušovalo, že kolem nich roste nějaká budova. Bloky kamene se najednou začaly na samém okraji nebes uzavírat a ona magicky vyzvednutá stavba na sebe velmi rychle začala zvenčí nabírat podobu ohromné pyramidy. Sotva se pyramida uzavřela do sebe, uvnitř se bytosti u oltáře ocitli v neskutečně veliké místnosti, která však byla celá logicky utopená ve tmě. Jediným zdrojem světla se nyní staly zářící barvy oltáře, které reprezentovaly každý z elementů.

Chvilku to vypadalo, že přeměna ustala, ale to bylo jen zdání. Ze stěn pyramidy totiž začaly vyrážet různé plošiny, které byly buď vodorovné, nebo kolmé. Všechny se pak začaly průběžně spojovat do sebe, až začaly tvořit ucelené místnosti. I naši hrdinové se najednou ocitnuli v jedné z takových místností. Její stěny byly zpočátku prosté, ale pak z nich začaly vyjíždět všemožné desky a vypadalo to, že každá z nich má nějaký svůj účel. Ze stropu vyjely desky, jejichž účelem bylo nepochybně osvětlení, neboť do místnosti vypouštěly příjemnou namodralou záři. Ostatní připomínaly různé projektory vypovídající o velmi vyspělé civilizaci. Hrdinové se během několika málo okamžiků ocitli v místnosti veliké přibližně pět krát pět metrů, jejímuž středu vévodil všemi barvami zářící oltář.

„ Ano, víme, Casaeli,“ přikývnula na konstatování temného pána Lumiel teprve nyní, po všech těch proměnách.

„ Před sto padesáti tisíci lety dle lidského kalendáře,“ začal Járnvald smutným hlasem, „ došlo mezi naším druhem a ohnivými přízraky k bitvě v mlhovině Para Cetonis. Přízraky v mlhovině tehdy ze své zbraně vypustily záření, které se nyní pohybuje napříč vesmírem rychlostí světla a vymazává do podružné dimenze vše, co mu stojí v cestě. Za deset zdejších let se záření střetne s touto planetou a vymaže ji z naší dimenze.“

Následovala chvíle dlouhého mlčení, kdy všichni přítomní vzpomínali na bolestnou bitvu v mlhovině. V té době se ohnivým přízrakům podařilo vyhladit pětinu populace národa našich hrdinů a bitva v mlhovině Para Cetonis byla tím největším střetem v galaktických dějinách. Zahynulo tehdy na pět miliard bytostí na obou stranách a samotná bitva zuřila přes tři století, pokud jste onen čas převedli na zdejší kalendář. A jak se naši hrdinové přesvědčili, dopady této události byly citelně znát i dnes, po více než sto padesáti miléniích.

„ Pokud něco neučiníme, naše milovaná planeta zanikne,“ prohlásila zastřeně vodní paní.

„ Právě proto jsme se zde sešli,“ pokývala smutně hlavou paní života, „ Musíme naleznout způsob, jak našim milovaným pomoci. Lidé, elfové i trpaslíci. Orkové či trollové… osudy všech nyní závisí na naší bystrosti, neboť oni nemají ani potuchy o tom, co se k nim blíží,“

„ Navrhuji se nyní pořádně zamyslet a rozjímat,“ utrousila vodní paní a stočila svá přivřená víčka na paní ohně, jako by snad chtěla něco namítnout.

„ Víš, že přemýšlení ráda nemám,“ vyštěkla ohnivá paní a plamínky v jejích vlasech na pár okamžiků nabyly na intenzitě, než se opět zklidnily.

„ Možná právě proto to bude dobrý nápad,“ zamračil se na Lastii pán temnoty a smrti, „ Třeba z tebe po tisíci letech vypadne něco kloudného,“

Lastia na mrtvého pána vycenila zuby a výhružně zavrčela. Nijak jinak však naštěstí neprotestovala. Vyskytnul se totiž nový problém.

„ Můžeme sice přemýšlet, jak chceme, ale vy mne znáte a víte, jak na tom jsem,“ ozval se zničehonic Venturius.

„ O co jde?“ otázala se Lumiel. Sice si byla takřka jistá, že ona sama ví, oč se jedná, ale pochybovala, že by kdy Casael projevil snahu starat se o Venturiovy problémy, nebo že by snad byla vodní paní Amniel natolik usazená v přítomnosti, aby si něčeho takového dokázala všimnout.

„ Pokud se příliš soustředím na jednu věc,“ pravil Venturius, pán větru, „ mám jistou tendenci proměnit se v pouštní vichr. Nevím, zda by se vám pak přemýšlelo dobře uprostřed zuřící bouře,“

„ Ach,“ na tváři vodní paní se najednou objevil výraz prozření, „ Z mojí meditace by mne nevytrhla ani náhlá smrt. Nemyslím si, že by to byl pro mne až tak velký problém. Ovšem dovedu si představit, jak by tvůj vítr reagoval s Lastiiným ohněm a jak by na to asi doplatily staré kosti Casaelovy,“

Chvíli všichni hloubali, ale nikdo se očividně nezdráhal přijít s nějakým brzkým nápadem. Casael nyní vrhal pohrdavý pohled z Venturia na Lustii a zase zpátky, kdežto Amniel zůstávala i nadále přítomná jen z části a druhou půli svého vědomí měla jako obvykle zatoulanou kdesi na druhé straně prostoru a času.

„ Myslím, že znám řešení,“ ozval se po delší chvíli Járnvald, „ Jak dlouho to je, co jsme naposledy použili tento oltář?“

„ Zhruba pětapadesát miliard lidských úmrtí, pokud se ptáš mne,“ odvětil Casael s trpkým úsměškem, „ Ovšem s tím, že lidstvo na této planetě figuruje až během posledních deseti tisíc let.“

„ Takové věci si odpusť, prosím,“ ohradila se Lumiel a vrhla na něj skrz oltář jeden ze svých mála zamračených pohledů.

„ Nicméně,“ vrátil se ke slovu Járnvald, „ Nepochybně je to dlouhá doba. Oltář jsme využili pouze dvakrát. V okamžiku Velkého zrodu a v okamžiku Velkého pádu. Nyní nastává okamžik Velké změny. Pokud máme nasměrovat budoucnost této planety správným směrem, nerozpakoval bych se oltář použít potřetí. Společně, tak jako tehdy…“ svá slova nedokončil a pak se smutně odmlčel.

Nikdo nerad vzpomínal na onu dobu, kdy sem byla před několika miliony lety svolána velká šestice podruhé. Ve velkém spěchu dorazili tvůrci tohoto světa k oltáři, jen aby zjistili, že s planetou se stalo něco, čeho se děsili ze všeho nejvíce. Zdejší vyspělý druh bytostí, jehož jméno je i mezi tak mocnými bytostmi, jako naši hrdinové zatracováno, našel oltář a přeměnil prastarou moc oltáře v zřídlo tak zkažené moci, až musela zasáhnout vyšší síla. Šestice elementárních entit si tehdy razila svou cestu napříč chodbami jednoho z hrůzných temnochrámů, které v té době pokrývaly většinu zemského povrchu a jen díky své ohromné síle se tehdy stvořitelé dostali k oltáři živí a téměř zdraví.

S bolestivým srdcem pak opět přeprogramovali oltář a během několika málo sekund pak zcela zničili zkaženou civilizaci a její mocné temnochrámy zvrátily na prach. Stovky milénií pak trvalo, než byla planeta opět schopna přijmout nějaký život a během celé této doby Lumiel neustále kanuly slzy z očí. Její podstata byla hluboce svázána s tímto světem, stejně jako duše všech ostatních. Dokonce i Lastia v té době trpěla hlubokými depresemi. Když pak byli opět schopni zasít sémě života na temnotou umrtvené zemi, nastalo staletí věčných oslav. Tohle celé je však součást jiného příběhu. Příběhu, který se odehrál před mnoha a mnoha miliony let, dávno před povstáním ohnivých přízraků a dávno před bitvou v mlhovině Para Cetonis. Bylo to v době, kterou Járnvald před okamžikem nazval Velkým pádem.

„ Co jsi tedy měl na mysli?“ otázal se Casael ne zrovna příjemně. Ani on nepamatoval na Velký pád v dobrém.

„ Využijeme oltář k tomu, abychom vytvořili společné, jednotné vědomí,“ zaduněl svým mohutným hlasem Járnvald, „ Tak značně urychlíme náš proces myšlenkového třídění a budeme moci hlídat Venturia. Myslím, že i tak bude rozptýlen myšlenkami ostatních dostatečně dost na to, aby se nemusel příliš soustředit na ty své,“

„ Za zkoušku to stojí,“ přikývnula souhlasně vodní paní a ostatní souhlasili též.

Všichni se tedy pohroužili do svých vlastních myšlenek a spojili svá vědomí s oltářem. Nikdo neví, jak dlouho takto dumali. Jedno je však jisté. Nějakou dobu to zabralo…