Otec Balthasar

Stál jsem v pozadí, hlavu pečlivě schovanou v kápi a podezřívavě jsem sledoval dav přede mnou. Ten dav hladověl. Lidé chtěli krev. Žijeme v nebezpečné době. Smrt kráčí mezi námi a každému bez výjimky jednou zaklepe na dveře. Mor si již vyžádal za oběť polovinu města. Krutá daň. Velmi krutá daň, za něco, co nikdo z těchto přítomných nechápal. Třináct a půl století uplynulo od narození Ježíše Krista a bůh nám nyní sesílal tu nejtěžší zkoušku. Pochyboval jsem, zdali je lidstvo skutečně připraveno. Zdali jsme skutečně tak silní. Více jak tisíc let… jak nepředstavitelná to doba. Jenže tomu všemu již bude konec. Celý tento náš věk byl jen jedna veliká zkouška. Svět se mohl místy jevit jako ráj, ale to vše bylo jen pozlátko odporného červa. Když jsem se pročítal rukopisy, které se ke mně dostaly až z daleké Byzance, nevěřil jsem vlastním očím. Blízký východ musel být vskutku právě ono rajské místo na zemi. Tropické palmy kam se podíváš a mnoho roztodivné zvěře. Ale i tam bdělo mezi vší tou nádherou nahnilé Satanovo jablko. I tam seděli na svých trůnech lidé, kteří díky svým hamižným chtíčům zkazili onen ráj na zemi. Však i Konstantinopol zastihnul krutý boží hněv. Dvanáct století po narození Páně byla tato bašta byzantského císaře vyrabována Čtvrtou křížovou výpravou a kdysi mocná římská říše se téměř rozpadla na prach.

Netrvalo však dlouho a stižen byl i lid pravověrný. Evropou se proháněl jeden z jezdců apokalypsy a hrozil svým konáním všemu, co bylo svaté. Lidem se na dveřích objevovala temná znamení a děvy byly vyváděny na hranici, aby tam daly své maso všanc bohu. Stuttgart zůstával delší dobu ušetřen oné zkázy, ale to jsem byl ještě naivní a doufal, že nám se ona nákaza vyhne. Nejprve to zachvátilo velká města, a jak smrt postupovala na sever, našla si cestu i k nám, neboť Stuttgart větším městem byl. U všech svatých, nikdy jsem neviděl něco tak odporného. Konec světa se blížil a nebylo v naší moci jej zastavit. Mor nás provázel na každém kroku a brzy se stal naším trvalým souputníkem. Přede dvěma měsíci mu padnul za oběť celý klášter pouhých pár kilometrů odsud.

Nad radniční věží se zablesklo a na měšťanské domy se přestal snášet syrový déšť, který už jen tak doposud umocňoval bezútěšnost celé atmosféry. Konečně. Konečně to budu mít za sebou. Na konec deště jsem tu čekal celé tři hodiny. Černočerná obloha však oznamovala zlé počasí na věčné časy a dav i nadále zůstával hladový. Zoufalí lidé si přáli vidět viníka hořet. Potřebovali vidět to spálené maso, aby uspokojili své zoufalství, neboť už před sebou nic jiného neviděli, ale ta žena na hranici za nic nemohla. Ti lidé potřebovali vidět někoho zemřít, aby mohli mít naději, že se snad sami dožijí dalšího dne. Pokud zmizí ona rádoby čarodějnice, zmizí s ní i veškeré problémy. Ach, jak snadné bylo si to představit. Nasadit si onu rubáš lží a oddalovat nevyhnutelné…

Skoro se mi chtělo smát. Toto nebyl problém, který by vyřešila jedna upálená čarodějka. Ani tucet by jich nestačil. Ten problém byl v nás všech. Náš čas se nachýlil a někteří si to prostě odmítali uvědomit. Já jsem promluvil s bohem a dostal jsem na vše potřebné odpověď. Již jsem se smířil se vším a přijal jsem to, tak jak to má být a jak se to má stát.

Nebohá děva vřeštěla u pekelného sloupku a já nebyl sto odtrhnut zrak z oné nechutné hranice. Dav jásal a burcoval popravčího, aby už konečně přiložil a skoncoval to s onou šarlatánkou. Pomalu jsem kývnul svou kápí a bez mrknutí oka jsem sledoval, jak si kat zapálil louči a pomalu kráčel k dívce. Ta se rozplakala ještě víc, když spatřila muže v hadrové kukle, kterak k ní přináší její hořlavý příslib pekelné smrti. Poskokové nanosili dívce k nohám suché seno, které se doposud skladovalo v teple pod plátěnou plachtovinou, a kat přiložil ruku k dílu.

Hranice vzplanula a já se ani nadále neodvažoval odvrátit zrak. Mým údělem bylo pouze přihlížet. Být svědkem konce světa.