Spěch

Spěch

Čtyřikrát jsem seskočil z velké výšky a čtyřikrát jsem dopadl na všechny čtyři. Netušil jsem, jak dlouho ještě bude stát štěstěna na mé straně, ale začínal jsem pomalu pochybovat o jejích úmyslech. Každý, kdo by byl na mém místě, tak už by se dávno přinejmenším zabil nebo by si zlámal všechny kosti. Bylo to opravdu mým umem, či za to skutečně mohla až šílená souhra štěstí a náhody? Odpověď jsem neznal, neboť mi nezbývalo než běžet dál a nezastavovat se ani na sekundu.

Čtyřikrát jsem odhrnul poslední zelené listoví hustých keřů bránících mi ve výhledu na okraj lesíka a čtyřikrát mi pohled padnul na travinatou louku posetou bodláčím, kolem jehož květů líně poletovali včelky a čmeláci všech možných velikostí. Za jiných okolností bych se nad tím výhledem určitě rád pozastavil a pokochal se azurově modrými nebesy ostře kontrastujícími se zelenou lučinou. Nebyl ale čas a já se nesměl zastavit a nesměl jsem zpomalit.

Čtyřikrát jsem si myslel, že zakopnu a čtyřikrát jsem nakonec onen pád ustál s vynaložením veškerého úsilí, které mi zbývalo. Cesta byla plná drnů a výhonů, a když jsem utíkal lesem, více než několikrát jsem se jen taktak vyhnul ostrým kamenům trčícím c jinak vyhlazené lesní pěšiny. Nebyla to zrovna bezpečná stezka, ale já neměl na vybranou. Musel jsem totiž běžet dál, nesměl jsem se zpomalovat a neodvažoval jsem ani na vteřinku zastavit a pořádně popadnout dech.

Čtyřikrát jsem vzhlédnul k obloze a čtyřikrát jsem spatřil káně kroužit nad špičkami stromů, jako kdyby onen dravec vyhlížel něco k snědku. Někteří dravci se opravdu slétají na místo, kde umřel osamělý poutník a zbavují jeho tělo masa. Věděl jsem, že to nejsou zrovna dobré myšlenky, ale káně mne pronásledovalo jako nějaký duch divočiny, bedlivý pozorovatel a hodnotitel. Pokud jsem nechtěl skončit jako ty nešťastné duše, které byly obětí rozverných kousků nemilosrdné divočiny, musel jsem spěchat dál a nezastavovat. Na nikoho se totiž nečeká. Ne tady v lese.

Čtyřikrát jsem běžel kolem jezírka a čtyřikrát jsem zatoužil po koupeli. Voda se krásně lesknula a sváděla mě svými jemně perlivými vlnkami, abych podlehnul jejímu svěžímu pokušení. Opravdu jsem leckdy zvažoval, že podlehnu, ale nakonec se mi vždy podařilo vytrvat. Z čela mi kapal pot a můj fráček se pomalu ale jistě měnil v mokrou hadru nasáklou smradlavým potem. I navzdory tomu všemu se mi podařilo ignorovat modré hlubiny a nezpomalovat. Nesměl jsem. Nebyla jiná možnost.

Čtyřikrát jsem váhal, zda vůbec ještě směřuji správným směrem a čtyřikrát jsem myslel, že jsem už stoprocentně zabloudil. Zdejší lesy jsem znal jako své vlastní botky, ale tentokrát to bylo něco jiného. Spěch mi nedovoloval se pořádně rozhlížet, a pokud v mém okolí nebylo zrovna nějaké políčko, spousta lesních křižovatek se sotva lišila jedna od druhé. I přes to přese všechno jsem však nezastavoval ani nezpomaloval, neuvěřitelné síly mé vlastní vůle mne hnaly dál.

Čtyřikrát jsem se ohlídnul za sebe a čtyřikrát jsem spatřil vzdalující se krajinu. Už jsem se blížil k zaslouženému cíli. Cítil jsem to v kostech a zdejší háje a lesíky už jsem dokázal rozpoznat i popaměti. Tamhle bude ten dub s tak divně nalomenou větví, tamhle hnízdí sýkorka a támhle, támhle má noru jezevec… Přeběhnul jsem poslední návrší a spatřil to, po čem mé srdíčko toužilo.

Čtyřikrát jsem si povyskočil do vzduchu a čtyřikrát jsem si zavýskal. Poslední kroky jsem sbíhal s nevídanou lehkostí a zastavil jsem se až přímo pod okny malého přívětivého staveníčka obkládaného dřevěnými trámy a s doškovou střechou. Nahlídnul jsem okýnkem do kuchyně a unaveně jsem se usmál. Stihnul jsem to! Jasmínka právě vyndávala buchty z pece.