Starý kámen

Mladý Banko zdrceně sledoval příjezd buldozerů a do očí se mu draly slzy. To přeci nemůže být pravda! Kdo mohl dopustit takovou věc? Banko očima hledal svého mistra, ale nikde jej nemohl spatřit. Rozběhnul se tedy po silnici do kopce, odkud by měl lepší výhled na celý klášter. Doprovázen zvuky masivních strojů, které se nyní v hojném počtu rojily na parkovišti kousek od kláštera, vystoupal Banko po dvou zákrutách serpentiny až k mistrovu oblíbenému místu. Zde, u patníku, který hlásal občasným projíždějícím řidičům přibližnou nadmořskou výšku vozovky, stával od nepaměti na kraji jedné ze serpentin plochý balvan, z nějž Bankův mistr tak rád sledovával veškerý ruch odehrávající se v klášteře pod kopcem. Onen balvan tu byl dokonce i v dobách, kdy tudy ještě nevedla silnice. Úzké mnišské stezky vedoucí skrz křoví byly před několika lety násilně vymazány z povrchu země a nahrazeny jednoproudou silnicí, která vedla až k radiokomunikační věži na vrcholu kopce. Ona věž zde také nestála dlouho. Banko rád poslouchával mistrovy příběhy, ve kterých byl celý kraj prorostlý zelení, a všude na každém rohu jste slyšeli štěbetat ptactvo. Jedinou budovou široko daleko byl nádherný buddhistický klášter, ve kterém Banko vyrůstal, a jehož zelenočervená výzdoba nikterak nenarušovala okolí, ale naopak se zdejším lesem splývala ve všeobecné harmonii.

To vše se však změnilo. S nástupem nové vlády se zde začala šířit modernizace a vše se muselo přizpůsobit nové době. Nad klášterem byly do kopce hrubě vylity asfaltové silnice a na vrcholu se začala stavět ona podivná drátová věž, která poskytnula lidem z okolí nová pracovní místa. Díky tomu se vláda rozhodla pod klášterem vybudovat činžovní čtvrť a posléze tam i zřídit nové městečko, neboť díky výkopovým pracím se zjistilo, že zdejší krajina je hodně bohatá na jíl. Netrvalo to dlouho a kousek od kláštera se začala budovat veliká cihelna, která měla přilákat lidi z rychle se plnících velkoměst. V hlavním městě vyvěsili transparenty, které lákaly lidi na venkov, kde mohli žít spokojený a klidný život. Tohle všechno se Banko dozvěděl od svého mistra, neboť sám se narodil a vyrůstal až v době, kdy zdejší městečko již stálo. Nyní to však vypadalo, že mistr se bude muset rozloučit i s dalším kouskem svého mládí. Vláda rozhodla, že klášter nesplňuje přísné bezpečnostní normy a jeho prastará stará konstrukce ohrožuje skupinu mnichů, kteří zde poklidně žili stovky let před tím, než se vůbec zrodilo vládní myšlení.

Jakmile Banko spatřil kámen u krajnice, jeho srdce zaplesalo. Alespoň zde bylo něco při starém. Jeho mistr seděl na svém balvanu a jako obvykle tiše meditoval. Banko se neopovážil mistra vyrušit z jeho rozvah, a proto se posadil vedle balvanu do hlíny u patníku a tiše sledoval hukot dole pod sebou. Buldozery se chystaly k činu. První čtyři monstra se začala přibližovat ke klášterní zdi, aby započala dílo zkázy. Odněkud se objevil jeřáb s obrovskou koulí, která začala narážet do jedné z hlavních modliteben. Banko plakal, když viděl svůj domov proměnit se v trosky, ale vždy mu stačil jediný pohled na moudrého mistra, který v těchto nehezkých časech dlel po jeho boku, a tak vždy alespoň na chvilku nalezlo chlapcovo srdce klidu a míru. Snažil se po vzoru svého dlouholetého učitele meditovat a přenést se přese všechno, ale srdceryvný rámus demoličních vozidel mu bránil nalézt duševní prázdno.

Den se pomalu loučil s přítomností a otvíral dveře nastupující noci. Obloha krvavě rudla a práce dělníků s buldozery pomalu utichaly. Všichni se nyní vraceli spokojeně domů, aniž by si uvědomovali, že jednoho chlapce právě připravili o domov jemu vlastní. Banko se zase jednou podíval na svého mistra a zamyslel se. Ještě nikdy zde mistr nezůstal tak dlouho. Ano, v modlitebně dokázal mistr meditovat celé dny v kuse, ale zde, na svém balvanu, meditoval chvilku a pak se vždy jen kochal výhledem. Banka najednou zachvátila neblahá předtucha. Vstal a zkontroloval starci hruď. Jeho obavy se naplnily, když zjistil, že mistrovo tělo nedýchá. Pokusil se na mistra zavolat, neboť se mohlo stát, že mistr meditoval příliš hluboce. Avšak ani to nepomohlo. Banko nevěděl, co si má myslet. Po tom všem, co se dnes stalo, jej opustí i jeho mistr? Banko vzlyknul a už měl opět na krajíčku, avšak pak mu v hlavě konečně svitlo. Mistr jej sice opustil, ale opustil jej ve chvíli, kdy se díval na svůj klášter. Již neviděl zkázu jejich domova, ani neslyšel onen děsivý rachot. Banko pohlédnul mistrovi do tváře a spatřil usmívající se rty. Mistrovy poslední myšlenky patřily krásnému klášteru v lesích, kde se proháněli mladí učni a kde sám mistr trávil svůj čas, když byl i on teprve mladým učněm. A v tu chvíli Banko konečně naleznul ono vnitřní naplnění, ke kterému se jej mistr celý svůj život snažil navést. Mistr ani klášter Banka neopustili. Již navždy budou dlít v jeho srdci a Banka toto uvědomění zahřálo na hrudi jako doposud nic jiného. V tom spočívá síla onoho duševního naplnění, pomyslel si mladý chlapec. Silnými se stáváme teprve ve chvíli, kdy se dokážeme přenést přes své vlastní útrapy a sdílíme radosti i strasti těch, které nosíme ve svém srdci.