Zvěstovatel

Pod temným, čedičovým útesem se o skaliska tříštily vlny černočerného moře. Ty vlny s naléhavostí přihlašovaly příchod něčeho temného. Příchod Zvěstovatele. Na obsidiánovém nebi smutnil měsíc a celý svět se halil do černé těch nejhlubších odstínů. Všechny barvy uvadly a na horizontu zuřilo pekelné představení nepřirozeně nazelenalých blesků. Ty jediné vydávaly alespoň nějakou barvu. Jinak na celou zem dopadl příkrov neprostupné temnoty. Pekelná bouře na obloze sílila a její rozpětí hněvu brzy pohltilo i čedičový útes. Ten se rychle stal cílem mnoha a mnoha blesků. Svolávány neviditelnými magickými silami, proudy divoké energie spalovaly čedič na padrť a praly do něj veškerou svou sílou. Zuřivé představení nebralo konce. A ve chvíli, kdy konečně vše začalo utichat, zjevila se na vrcholku útesu zahalená postava.

Postava s kápí byla celá zahalená v černém plášti a dokonale splývala s okolím. Ona bytost v jedné ruce svírala krutě zahnutou kosu a v druhé držela otevřenou knihu. S příchodem této bytosti se začala bouře vzdalovat od tohoto zatraceného místa a vše kolem se utišilo, jako by v očekávání. Temné kouzlo bylo sesláno na tyto skály a ještě temnější síla nyní sestupovala z vrcholku, aby svrhla prastarou kletbu na celý svět. Tato kletba zahalí vše živé a uvrhne věčný stín na místa, jež kdysi překypovala nádhernou svěžestí. Temný prorok vysál všechnu vláhu, dokud nezbylo nic… jen koroze a popraskané horniny. Život již tento svět déle nedržel ve svých rukou. Ne… Tento svět již dávno podléhal zákonům smrti samotné.

Ale přesto tomu tak kdysi nebylo. Po pláních se proháněli jednorožci a další fantastická zvířata brázdila zdejší louky či lesy. Ve městech plných oportunistů kypěl čilý ruch a kupci se snažili vetřít do královské přízně, aby si mohli vystavět stále bohatší a bohatší sídla. Z nevěstinců se ozýval nářek slaboduchých žen a smích ještě slabodušších mužů. Tahle země hřešila. A to ukrutně. Proto jí byl přisouzen úděl zániku. Sama sebe poslala do záhuby a Ragnarok se přibližoval s každým okamžikem. Nebylo koho litovat. Nebylo čeho litovat. Tohle směřovalo k naprostému konci. Smutná kapitola se pomalu uzavírala a s každým krokem temného Zvěstovatele byl koloběh tohoto ztrápeného světa stále méně zřetelný. Již brzy bude vymazán z osudí prostoru a času. O jeho hříšné nátuře se již nikdo nedozví, neboť sobeckost tohoto světa a jeho obyvatel stála život i mnoho nevinných zvířátek. S nikým takovým však neměl Zvěstovatel slitování. Jeho smrtící kosa rozsévala zármutek na všechny světové strany bez ohledu na váš úděl. Zvěř snad našla spasení v posmrtném životě… ale lidé? Omylní a nepoučitelní? Byli donuceni opakovat své hříchy napříč všemi kruhy pekla po věčnost věčností. Jen ti nejméně poskvrnění. Těm bylo umožněno trpět v očistci. Jen ti měli šanci na spasení, neb jen ti žili život bez hříchů.

Prorok se pozastavil na úpatí čedičového útesu a jeho kápě se zaměřila na šedivé obrysy dávno opuštěného města. To město znal. Tam své první oběti uvítal. Byly to ti první, kteří museli pykat. V místnostech se zajisté stále ještě daly nalézt kosterní pozůstatky občanů tohoto prokletého města. Jejich duše byly násilně vyrvány z těla a za strašlivých bolestí byly vyslány přímo do horoucích pekel. Kdo muka působil, ten již po smrti nepocítí nic jiného, než to, co sám za života rozséval.

Strach a bázeň jdou si ruku v ruce a tyranie svírá jejich ustrašené uzlíčky obav. Zvěstovatel otevřel knihu hříchů a počal v kázání prosté pustině před sebou. Zem dychtivě hltala každé jeho slovo a postupně se začala proměňovat v černý prach. Onen prach pak byl dále unášen posmrtným větrem a okolí se kolem horizontu rychle začalo vytrácet. Celý tento svět umíral. Jeho život se nachýlil přes koncovou hranici a upadl do temnoty, ze které nebude návratu. Konec se nachýlil, a s ním přišla temnota věčnosti.

Slova vybraná kamarádem a obsažená v povídce: zákon, prorok, jednorožec, oportunista